Děti náš život nesmírně obohacují, ale také nám do některých situací občas tzv. hodí vidle. Jak se zachovat, když se dítě zablokuje ve chvíli, kdy máte hodně naspěch? Univerzální rada neexistuje. Protože všechny děti nejsou stejné. Pokud se vám ale podaří odhalit jejich přirozené potřeby, v mnohém vám to usnadní komunikaci. Více prozrazuje psycholožka Šárka Miková, autorka unikátní Teorie typů.

„Když mluvím s rodiči o jejich dětech, často se ptají ,Co mám dělat, když dítě dělá…‘ nebo ,Jak máme reagovat na …?‘  Téměř výjimečně se mě rodiče ptají, ,proč‘ se dítě chová určitým způsobem. Žádné ,jak‘  nemůže dobře fungovat, když předtím nezjistíme ,proč‘,“ vysvětluje psycholožka Šárka Miková.

Řešit následek problému je sice důležité, ale pokud se neodhalí příčina, situace se může kdykoliv opakovat. Proto je v tomto případě naprosto zásadní zjistit typ osobnosti dítěte.

První krok - zkuste vypátrat vrozené potřeby dítěte

Coby rodiče nejspíše znáte svého potomka nejlépe ze všech. Ale především u menších dětí, které procházejí poměrně intenzivními změnami, je sžívání se leckdy náročné a nevyzpytatelné. Neustále se učíte a poznáváte. Vaší společnou cestu ovšem v mnohém usnadní odhalení potřeb vašeho dítěte, které mu jsou vlastní, protože se s nimi narodil.

„Abyste zjistili, co vaše dítě potřebuje, můžete třeba jen pozorovat. Ale potřebujete vědět, na co se zaměřit. Některé věci nám totiž unikají, ačkoli je máme každý den na očích. Často proto, že se na děti díváme optikou naší osobnosti.  Myslíme si, že to, co je důležité pro nás, potřebují i ostatní. Jenže takhle to bohužel nefunguje,“ pokračuje odbornice.

Jaká je praxe? Ukážeme si na příkladu ze života

Představte si situaci, že musíte něco vyřídit na úřadě a nezbývá vám než vzít dítě s sebou na místo, kde ještě nikdy nebylo. Samozřejmě jdete na poslední chvíli a nechcete se zdržovat čekáním na výtah. Proto popadnete prcka do náruče a vynesete ho do prvního patra. A co čert nechce, dítě se vám vzpírá a brečí nebo je rudé vzteky. Jak se zachovat?

„Odpověď opět není univerzální. Což už jistě tušíte, protože každé dítě je jiné. Pokud už znáte vrozené potřeby toho vašeho, tedy tušíte odpověď na otázku: ‚proč‘ pláče nebo se vzteká, pochopíte jeho reakci a pro příště se konfliktní situaci budete moci vyhnout. Nicméně jestliže už nastala, pokuste se vyjádřit, že jeho potřebám rozumíte,“ dodává psycholožka Šárka Miková.

Příklad č. 1 ilustruje u dítěte potřebu kompetentnosti

Potřeba kompetentnosti znamená, že dítě chce samo zvládat to, co si pro sebe vytklo jako výzvu. Pokud je tou výzvou aktuálně „zvládání schodů“, dítě protestuje, protože tím, že ho vyneseme, mu nedáme příležitost kompetentnost prokázat. Větou „když tě vynesu, bude to rychlejší“ v očích dítěte o schopnostech navíc pochybujeme. Jako znevažování jeho schopností může vnímat i to, že mu vynesení do schodů prezentujeme jako pomoc. V podvědomí mu naskočí  „to nejsem dost dobrý, abych to zvládl sám?“.

Jak reagovat, když už konflikt nastal? „Promiň, neuvědomila jsem si, že je pro tebe důležité vyjít schody sám. Jsem si jistá, že bys to zvládl.“

Příklad č. 2 ilustruje u dítěte potřebu akce teď a tady

Potřeba akce teď a tady znamená, že dítě chce svobodně reagovat na podněty, které přitahují jeho smysly. Chtělo schody vylézt po čtyřech, protože v tom vidělo příležitost k akci, nebo ho před vstupem do budovy zaujal kámen na chodníku, který jsme ho ale nenechali zvednout a hodit. Vzpírá se našemu plánu, který jde proti jeho potřebě svobody.

Jak reagovat, když už konflikt nastal? „To by bylo super hodit tím kamenem, třeba až do řeky! Cestou zpátky to určitě vyzkoušíme! Co si teď dát závod na konec chodby?“

Příklad č. 3 ilustruje u dítěte potřebu stability a předvídatelnosti

Potřeba stability a předvídatelnosti znamená, že dítě se chce držet toho, co už zná, a dělat to, na co je zvyklé. Tyto děti nevnímají nové věci, lidi a prostory jako vzrušující výzvu k objevování. Ve své „knihovně zkušeností“ hledají něco stejného nebo podobného z minulosti. Kromě toho, že se v novém prostředí cítí nejisté, může se jim taky z minulosti vynořit negativní zážitek – nereagují pak na to, co se děje teď, ale na negativní emoci, kterou v nich jejich vzpomínka vyvolala.

Jak reagovat, když už konflikt nastal? „Vím, že jsi tady ještě nikdy nebyl. Možná ti to připomíná, když jsme byli … a tam se ti to nelíbilo. Já ti teď přesně řeknu, co se bude dít dál…“

 

zdroj: psycholožka Šárka Miková, autorka publikace Milovat nestačí