Náš malý syn bude mít za pár týdnů dva roky. Je to moje největší láska, a když se nám narodil, prožívala jsem absolutní štěstí. Také manžel si dítě moc přál. Je to vzorný tatínek, kterého žena nemusí do ničeho strkat a vždycky mi byl maximální oporou. S malým pomáhal od prvních dní a to se nezměnilo dodnes. V jedné věci nám to ale přece jen pořád víc a víc skřípe.

ilustrační foto / Freepik

Když jsem teprve byla těhotná, hodně jsme si s mužem povídali o tom, jaké to bude, až bude prcek na světě. Ve výchově se shodneme téměř na všem, tam problém není žádný. Co se nám ale začíná lehce hroutit, je milostný a intimní život. Malý s námi totiž dodnes spí v posteli a to můj manžel velmi těžce snáší. Neustále mě přemlouvá, abych už malého naučila spát ve své postýlce, že velký je na to dost. Já to ale cítím jinak a jsem nejšťastnější, když máme v noci malého u sebe. Lépe řečeno mezi sebou. A i to je to, co manželovi vadí. Když do něj vjede vztek, začne mi většinou předhazovat, jak jsem v těhotenství slibovala, že postel zůstane jen naše. Předem ale přeci člověk nikdy neví, jak to s dítkem nakonec dopadne. Když byl syn miminko, nikdy nebyl plačtivý. Nebrávala jsem ho do postele proto, že by snad v noci hodně plakal. Vůbec ne. Nejdřív to bylo z důvodu pohodlného kojení a pak už nám to jednoduše zůstalo. Je pravda, že když s vámi dítě spí v posteli, milostný život se změní. Snažím se tak manželovi vycházet vstříc různě přes den, neodmítám příležitosti pro tzv. rychlovky, ale to manželovi nestačí. Neustále kňourá, že mu chybí i noční hrátky. Není to však jen o sexu. Manžel si stěžuje, že má také málo místa na spaní, že ho malý kope do zad, leží mu na peřině a také že se vůbec nemá jak dostat ke mně. Je pravda, že malý je na mně hodně závislý a leží ke mně vyloženě přilepený, ale mně to vůbec nevadí. Je to hezký pocit, když slyším syna odchrupkávat. Zprvu byl manžel tolerantní a neříkal nic. Když mu nebylo dobře nebo byl nemocný, sám odešel spát na gauč, aby nám v noci v ložnici nekašlal. To mi od něj vždy přišlo přímo jako hrdinský čin. Jak ale malý rostl a sexu bylo méně a méně, manžel začal být nepříjemný a naléhá na mě stále častěji, abychom začali spát zase jen sami dva. Já osobně si to ale neumím představit. Na to, aby malý spal úplně sám v dětském pokoji, je ještě dost času. Děti jsou malé jen jednou a všechno uteče velice rychle. Než se nadějeme, půjde do školy a to poslední, co by ho zajímalo, bude společné spaní s rodiči.

Nerozumím tak tomu, proč manžel tolik naléhá. Chápu, že když se četnost intimních chvilek rapidně sníží, tak je to problém. I on by měl ale chápat mě a mohl by respektovat, že já sama se na odstěhování prcka z postele ještě necítím. Nechápu, proč by to ještě alespoň rok nemohlo zůstat tak, jak to je. Znám spoustu žen, které po porodu přestaly být sexuálně aktivní zcela. A to ani zdaleka není můj případ. Manželovi to však pořád není dost a v souvislosti s ukřivděností nad tím, že manželská postel je pouze pro dospělé, mi přijde velmi sobecký.

Klára, 35 let