Povídání o skřítcích

Každý máme svého skřítka. Prožívají s námi vše dobré i zlé, stěhují se spolu s námi kamkoliv se hnem.

Skřítkové jsou takové malé osůbky asi tak čtyři palce vysoké ( cca. deset centimetrů) s rezavými ježatými vlasy, které se marně snaží učesat do nějakého účesu. Holky si pletou copánky a nosí červené šátky, modrou sukni jim zdobí červenobílá pruhovaná zástěrka a kluci zase pro změnu chodí v modrých vydřených kalhotách na kšandu a chodí buď bosi anebo v dřevácích. Skřítkové bydlí v tom nejzažším koutě našeho domova. To proto, aby náhodně nedošlo k jejich odhalení.

Žijí podobně jako my. Mají své rodiny, děti, slaví narozeniny, chodí do školy a do práce, jen spí přes den a žijí v noci. To z toho důvodu, abychom se jim nepletly do pod nohy a oni mohli v klidu pracovat a hrát si.

Skřítkové jsou kouzelní tvorové, kteří nás ochraňují a pomáhají v tom, co je třeba. Opravují rozbité hračky, hrnce, zašívají oblečení, umí jej i případně zvětšit. Uklízí, co člověk večer nestihl uklidit, či uklidit zapomněl. Leští okna a zrcadla, pomáhají pochroumaným kytičkám a kamarádí se s domácími zvířátky a hračkami, které v noci také ožívají.

Jejich slabostí je horké mléko, čerstvé pečivo a cukr. Už se Vám někdy stalo, že jste ráno našli špajzku poloprázdnou? No ano, tak to byla práce mlsných skřítků.

A až opět budete marně pátrat po nějaké ztracené ponožce, vězte, že se skřítkům narodilo další miminko.

Za tu spoustu práce jim však to občasné mlsání a kradení ponožek rádi odpustíme, viďte?

/Povídání o skřítcích: Adriana Dosedělová/

Proč slavíme Vánoce

Slovo Vánoce (z něm. Weihnachten svaté noci) jsou nejen jedním z nejdůležitějších křesťanských svátků, ale také velice vyznaným civilním svátkem, který slaví v mnoha zemích i nekřesťané.

Původ Vánoc

V roce 336 Římané začali slavit svátek Adventus Divi (Příchod Božského), na počest výročí panovníkova nástupu. Křesťané však nechtěli uctívat lidského panovníka jako boha, a proto si v zimě roku 354 zavedli svátek Adventus Domini (Příchod Páně). Termín 25. prosince zvolili podle pohanského svátku slunovratu, který se slavil od roku 274 a určil ho císař Aurelián jako den natalis solis invicti (Zrození nepřemožitelného Slunce či Narození věčného slunce) nebo také sol invictus (neporaženého slunce). Stejným datem oslav narození Spasitele a zimního slunovratu spojila církev tento svátek i s uctíváním věčného světla - věčné vítězství života nad smrtí a světla nad tmou, i proto měl při původních svátcích zvláštní význam oheň.

Z Říma tradice oslav Příchod Páně (narození Krista) pronikla nejen do katolických evropských zemí, ale také do Asie a dokonce i k americkým Indiánům. Kvůli svému pohanskému původu byly však Vánoce zakázány v 17. století v Anglii a některých amerických koloniích.

Křesťanské Vánoce jsou oslavou narození Ježíše Krista, o němž vypráví biblický příběh (Evangelium sv. Marka a sv. Jana).

Východní (pravoslavná) církev slaví narození Krista 6. ledna, který byl odvozen od pohanského svátku (v Alexandrii): Narození Božského eonu. /Zjevení Páně (Epiphanie)/. Později však tento svátek zastínila úcta ke třem svatým králům, kteří přinesli Ježíšovi dary.

Asi od 16. stol. se rozšířil zvyk stavět domácí jesle a od 19. století zdobit vánoční stromek

/Komentář: Proč slavíme Vánoce: Hana Formánková/

Zdroj fotografie: O Formánek

Předchozí díly si můžete přečíst ZDE a ZDE a ZDE a ZDE a ZDE a ZDE