Možná se také často ptáte: „Co rozhoduje o naší přítomnosti na zemi, existuje snad něco jako osud, je snad naše cesta životem předem naplánovaná nebo je všechno jenom náhoda?“ Svět se rozdělil na dva tábory, ti první, pragmatičtí říkají, že každý z nás je strůjcem svého štěstí a žádný osud ani věštby nám nepomůžou. Já se přiznám, že patřím k té druhé polovině, co tvrdí, že každý člověk má předem určeno, jak se bude jeho život vyvíjet. Stačí jen naslouchat svému vnitřnímu hlasu, žít v souladu s přírodou a třeba někdy dát na to co nám poradí karty nebo hvězdy.

Snad každý tuší v jakém měsíčním znamení se narodil, i ti největší odpůrci věcí tajemných si občas nějaký ten horoskop přečtou. Netvrdím, že denní řádkové předpovědi typu: „Dnes si vezmi žlutý svetr a potkáš toho pravého“, mají něco společného s realitou. Pravdou však je, že horoskop sestavený astrologem nám mnohdy pomůže najít tu správnou cestu. A taková hypnotická seance nebo návrat do minulých životů není také čas od času k zahození.

A protože člověk má v životě slabé chvilky a chce nevěřícím Tomášům dát šanci, rozhodla jsem se i já, že svého přítele pesimistu přesvědčím o existenci nadpřirozených sil.

Mělo mi k tomu dopomoci vystoupení známého léčitele a hypnotizéra, který zavítal do našeho městečka. Kdybych jen bývala tušila jaké to pro mne bude mít katastrofické následky, tak bych tam vážně nechodila. Ale protože jsem osoba v zásadě důvěřivá, zakoupila jsem dvě vstupenky a s napětím očekávala příjezd velkého mága. Představení začalo opravdu efektně, potemnělým sálem zněla tajemná hudba. Doplňoval ji zpěv ptáků a zurčení vodopádů. Sám mistr byl oděn v černém hávu a ostřížím zrakem sledoval příchozí. Pak najednou vše umlklo a ticho prořízl dunivý hlas: „Provedeme zkoušku vědomí a pak určím své pomocníky.“ Kdo myslíte, že byl vybrán?

Malý, hubený chlapeček, starší, kulhající dáma a já. Byli jsme donuceni vystoupit nahoru na podium. Tam už hořely velké svíce a my jsme se museli dívat do jejich plamenů. Z dáli jsme slyšeli hlas, který nás uváděl do hypnotického spánku. Nevím co v té chvíli prožívali diváci, ale já jsem měla zvláštní lítací pocit a chtělo se mi plakat a smát se zároveň. No později mi už zbylo jen to druhé. Sametový hlas mi vyprávěl o krásném sadu, kde kvetou růže, voní máta a prochází se krásný páv. Ano, to vše jsem viděla a cítila. Teď jde ten královský pták ke mně a já ho hladím a zpívám mu krásnou píseň. Až později mi došlo, že zpívám dost falešně. I ve škole mi bylo povoleno pouze brumendo spolu s mutujícími chlapci.

Pak jsem byla vyzvána ať si utrhnu krásné, červené jablíčko. Je moc dobré a šťavnaté, tak proč si neukousnu alespoň kousek.A co já na to? Samozřejmě už se sápu po jablku, ačkoli jsem alergik a po užití pektinu se okamžitě dusím. Tady ne, labužnicky žvýkám, mlaskám a slintám, šťáva z ovoce mi stéká po bradě a já cítím jeho sladkou chuť. Vůbec mi nevadí, že diváci šílí smíchy a můj přítel se tváří jako můj nepřítel. Já totiž jsem úplně někde jinde, ne na tom podiu. Nejhorší však mělo ještě přijít, jako by nestačilo, že já, vážená slečna z pošty a imaginární páv jsme všem pro legraci.

Ze stavu beztíže mne vytrhlo silné tlesknutí. Chtěla jsem z jeviště zbaběle prchnout, ale prý ještě musím vyřešit jednoduchou početní úlohu a říct svoje jméno. To snad zvládnu, nevidím v tom nic složitého.Tak tedy kolik je 1+1? Děláte si ze mne legraci? 1+1 je přece.., safra kolik to je ???? Nechápu nic, v hlavě mám zmatek, už, už se chystám výsledek vyslovit, ale nějaká stěna v hlavě mi brání. Mozek mám rozdělený na dvě poloviny a ta silnější mi nedovolí dát na všem vědomí správnou odpověď.

Tak snad abych prozradila své jméno a utrpení skončí. Jmenuji se …. Zase nic. Z nabídky Marie, Andulka, Irenka si nevyberu. „Vážení, zná někdo tuto dívku ? Zkuste říci pár jmen a mezi nimi to její, třeba si vzpomene.“ Dlouho je ticho, nikdo se ke mně raději nehlásí. Konečně! Ten co je tu se mnou si dodal odvahu, ale ani jeho nabídka mi nic neříká. Tak to je skvělé, neumím počítat a ještě k tomu nevím jak se jmenuji.

A za to já blázen zaplatila dvě stovky! Najednou někdo vykřikl: „Úterý“! Cože úterý? Vždyť je sobota. Tak já už vážně nevím, zavolejte doktora Chocholouška, že tu má pacienta. Počkat, 1+1 jsou dvě, Pane Bože je to dobrý, já už vím jak mi doma říkají. Později jsem se dozvěděla, že právě slovo úterý, bylo tím klíčem, který otevřel mou paměť.To prostě tak velcí čarodějové dělají, uloží do Vašeho podvědomí své přání a Vy pak, plníte jejich vůli.

A to jsem prý dopadla ještě dobře. Moji spoluúčinkující plnili horší úkoly, vyzáblý hošík se vznášel jen tak vzduchem a sotva chodící stařenka tančila rokenrol. Nejhorší ze všeho však na tom všem bylo, že nikdo z diváků tomu co viděl nevěřil. Byli přesvědčeni, že všechno jenom hrajeme nebo jsou to triky a dostali jsme za své vystoupení dokonce zaplaceno.

Do dnešního dne mi můj přítel vyčítá, že jsem mu neřekla předem o „tom chlapovi“. Stále nechápe, kdy jsem své číslo nacvičila a hlavně mu vrtá hlavou, proč jsem takovým strašným způsobem ztrapnila nejen sebe, ale i jeho. Asi to bude těma prachama co mi dal ten divnej chlápek. S odstupem času musím přiznat, že tato akce vůbec nepomohla mé nejbližší přesvědčit, že svět tajemných sil existuje. Ale nevadí, já ho už trochu znám a docela se mi začíná líbit. Škoda jen, že plno nevěřících Tomášů netuší o co přichází.

(Zaslaný příspěvek naší čtenářky v rámci Soutěže BABINET)