Chodila jsem do druhé třídy základní školy a moc se do mě tehdy zamiloval můj spolužák Jiří. Pocházel z chudých poměrů, jeho maminka se rozvedla, když mu byl rok a financemi opravdu neoplývali. Ale jelikož byl Jirka evidentně hodně zamilovaný, navíc vzhledem k okolnostem velmi praktický, rozhodl se mě z lásky obdarovat a zároveň zabít dvě mouchy jednou ranou. Popadl doma plechovku s nějakým krémem, sklenici zavařených okurků a svatební boty své matky, uložil do igelitky a vyrazil k nám. Krém předal mé matce, otci pak ty okurky a mně svatební střevíce. Po předání darů mým užaslým rodičům oznámil, že je zároveň přišel požádat o moji ruku. Nevím už přesně, co mu naši řekli, ale asi něco v tom duchu, že jsme já i on ještě na takový závazek moc malí a mamka mu ty dárky dala zpátky do té jeho igelitky s tím, aby to vrátil doma mamince a on ať se mnou kamarádí a až budeme starší, tak že se můžeme domluvit. Maminka byla k Jirkovi taktní, zato mně poté, co Jirka odešel s nepořízenou, nastalo peklo. Dobírali si mě moji sourozenci a otec se neubránil občasným kontrolním otázkám typu co ženich a jestli se zase nechystá k nám na námluvy. Tehdy jsem byla na Jirku naštvaná, ale dnes, s odstupem času, se na to dívám úplně jinak. Vlastně byl hrozně originální a na svůj věk a ve své době nesmírně akční. A abych pravdu řekla, od té doby mě nikdo originálnějším dárkem nepřekvapil. Mimochodem, mamka dodnes tvrdí, že ten krém byl podle jejího soudu již načatý, ale to chudák Jirka ve svých osmi letech asi vůbec neřešil. A ono to ani není důležité, to podstatné je, že i když naše „láska“ nějak časem vyšuměla, tak kamarádi jsme dodnes a na nedávném školním srazu mě Jirka pozval na skleničku a docela jsme se tomu všemu po těch letech zasmáli a bylo nám fajn.

(Zaslaný příspěvek naší čtenářky v rámci Soutěže BABINET)