Patřím k těm ženám, které jsou velmi náročné. Jak na okolí, tak ale také hlavně a výhradně k sobě. Ve volném čase mne vždy najdete v posilovně, na lezecké stěně, či na obohacujících a pro mne velice přínosných seminářích. Restaurace a bary opravdu nejsou můj šálek čaje a dost se tomuto prostředí vyhýbám.

foto / Freepik

Velmi si také hlídám svou postavu a zdravou životosprávu. Vím, že jsem pro muže velice přitažlivá a nehraju si na falešnou skromnost. Neuznávám však alkohol ani páchnoucí cigarety. Až jsem tím dost možná někdy mírně otravná. Soudě podle toho, co slyším od svého okolí. Když si známí dolévají sklenku a já si neodpustím věcnou poznámku, obracejí oči v sloup. Jsem však, alespoň myslím, komunikativní a společenská, tudíž není problém se se mnou bavit i bez alkoholu. Považuji však za důležité, začít u sebe a pokud možno šířit osvětu o škodlivosti alkoholu a cigaretách i dále. Tento problém se totiž týká čím dál více a více lidí. Chápu, že se to dobře neposlouchá, nicméně to považuji za důležité. A jelikož mám v povaze říkat věci naprosto narovinu a nemám sebemenší problém vyjádřit jakýkoliv svůj názor, neostýchám se ani v tomto. Raději tedy budu mírně otravná, než abych před tím zavírala oči a své poznatky si nechávala bojácně pro sebe.

Už pár let pracuji na vysoké manažerské pozici. Začínala jsem ve firmě poměrně mladá a léty se tvrdou prací a neustálým zdokonalováním sebe sama, propracovala až ke svému dnešnímu křeslu. Finančně jsem naprosto nezávislá a nikdy jsem nic od nikoho nepotřebovala. Avšak uvědomování si vlastních kvalit mi trochu bourá můj osobní život. Nehodlám totiž slevovat ze svých nároků ani v něm. A s tím si dosud žádný muž neuměl poradit. Při rozchodech vždy padají argumenty o tom, že jsem až příliš úspěšná a náročná. Ale já mám spíš dojem, že úspěšná žena muže ohrožuje a jsou vedle ní nejistí. Za jejich argumenty o přílišné náročnosti se, z mého pohledu, pouze schovávají.

Vše většinou začíná, pokračuje, i končí stejně. Seznámím se s mužem a užíváme si náramně ty bláhově nádherné začátky. Chodíme na večeře, obrážíme koncerty, kina a divadla. Když se poznáme trochu víc, začne je pozvolna obtěžovat moje vytíženost a ctižádost. Začíná jim vadit, že chci navštěvovat vegetariánské restaurace, rozčiluje je, že na schůzky nemám vždy čas, podle jejich představ. Cítí se dotčeni tím, že jdu raději do posilovny, nebo zapáleně zůstanu déle v práci a pracuji pilně na nějakém projektu. Nehodlají to tolerovat a začnou být nespokojení. Začnou se vždy cítit méněcenní a připadají si, jako na druhé koleji. Alespoň tohle mi vždy tvrdí. Když se vše začne rozpadat a oni se nerozpakují s výčitkami, kritizují mne i za to, že nemám třeba kamarádky, se kterými bych zaskočila na víno a trochu se odreagovala. Já však o tyto aktivity nestojím a přijde mi to, jako plýtvání času. Všechny mé kamarádky si jen stěžují na své partnery, nebo děti. A to opravdu není nic pro mě. Můj čas je poměrně drahý, ať to zní jakkoliv tvrdě, a proto se nehodlám probírat nicneříkajícími tématy o plenách, odřených kolínkách, nebo o hospodských povalečích, kteří moje kamarádky už stokrát zklamali. Vždy jsem to považovala za efektivní rozložení volného času a určení priorit. Na tom nevidím nic špatného. Úspěšní lidé takto prostě uvažují. Ovšem méně úspěšní muži to považují za totálně nepřitažlivé a protivné. S tím nejsou ochotni se vyrovnat a tak mě nakonec vždy raději opouští. Z mého pohledu tedy spíš vezmou ze strachu a pocitu ohrožení nohy na ramena.

Blíží se sice moje čtyřicítka, nicméně biologické hodiny ve mně ani zdaleka netikají, natož, aby odbíjely na poplach. Rodinu zatím opravdu neplánuji a nejsem si jistá, zda o to vůbec kdy budu stát. Ani s tím se muži nechtějí smířit. Nakonec mne vždy označují jako arogantní kariéristku, která netuší, co je opravdu důležité. Já však vím své a zatím nehodlám nic měnit. Byť jsou vztahy o kompromisech, nehodlám si nechat přistřihnout křídla jen proto, aby byl muž spokojený.

Samota na mne nijak nedoléhá a rychle si na ni vždy zvykám. Neteskním u romantických filmů. Raději si jdu zaběhat a beru to po svém. Za sebe si snad jen do budoucna přeju a doufám, že i na mě někde čeká ten pravý, který bude ochotný a schopný brát mne takovou, jaká jsem.

Hana, 39 let

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla na její žádost pozměněna

korektura textu Bára Klímová

Pokud se chcete i Vy podělit se svým příběhem, napište nám do redakce na bara.klimova@babinet.cz.