Už jako malá holčička jsem si naplánovala svoji budoucnost, ke které patřil princ na bílém koni. Svatbu jako z pohádky a také dvojčata, nejlépe chlapečka a holčičku. Tohoto mého snu jsem se nehodlala nikdy vzdát.

Asolvovala jsem úspěšně střední školu, ale byla jsem pořád sama, proto se mi na poslední středoškolský rozlučkový večírek nechtělo. Bylo mi smutno.

Náladu mi nezlepšila ani hora jídla, ani dobrá muzika. Dlouhou dobu jsem seděla za stolem a pozorovala vlnící se páry. Jasně, že jsem jim záviděla, proto jsem neodmítla pozvání k tanci od neznámého kluka. Zbytek večírku jsem protancovala v jeho náručí a připadalo mi, že ho znám celé věky, a ne pár hodin.

V noci jsem na něho musela neustále myslet a došlo mi, že jsem se asi zamilovala. Druhý den jsme se sešli v parku, pozval mě na zmrzlinu a pak jsme si povídali. Náhle zvážněl, chytil mě za ruku a řekl, že to bude znít hloupě, ale že se do mě zamiloval hned po prvním večeru, který se mnou strávil. Já jsem mu pak odpověděla: „Bláznovina je to sice strašná, ale já taky.“ Následující tři roky jsme spolu chodili. Pak byla svatba a nedlouho po ní jsem otěhotněla.

Kdyby mi někdo před pár lety řekl, že se mé sny z dětství se splní, asi bych se mu vysmála. Ale můj princ na bílém koni přijel a potkalo nás největší štěstí na světě! Máme dvojčátka Aničku a Natálku.

CNL 23

Povedený rozvod

Brali jsme se, když byl můj muž ve třeťáku na vysoké škole. Tím pádem jsme si zadělali na spoustu problémů. Jeden z nich tu uvedu. Když manžel po vysoké škole nastoupil do zaměstnání, náhle jako by rozvázal.

Začal mi chodit za ženskými. Nebylo to tak jednoduché, spíš by se dalo říct, že je neodmítal. Už jako malý kluk si rád hrál s holčičkami. Vždycky působil na většinu žen všech věkových kategorií jako něžný, zasněný a romantický, prostě velmi tvárný muž. Opak byl samozřejmě pravdou, i když nikdy neměl násilnickou povahu ani nebyl hulvát. Ale byl ten typ, na který letí homosexuálové.

Jeho nástup do zaměstnání provázely pletky. Nebyla jsem na to zvyklá, brala jsem si přece slušného chlapa a nota bene jsem nechápala, kam ty ženské zahodily svou hrdost, když ho samy obtěžovaly. A když se to stupňovalo, podala jsem, celá nešťastná, žádost o rozvod.

Děti žádné, (já je nechtěla a on nebyl proti, soudil, že ho aspoň můžu lépe rozmazlovat, byl totiž jedináček), takže to vypadalo, že nás rozvedou hned na první stání. K soudu jsme se dopravili naším trabantem a po cestě jsme do sebe rýpali. Přiznám se, že já jsem si vždycky začala, neboť on byl spíše nemluvný. Od té doby jsem se naštěstí polepšila a tenhle zlozvyk už nepěstuju. Udělala jsem si totiž taky řidičák a vím, jaké to je.

Takže jsme dojeli k soudu, přišli do soudní síně a teď to začalo. My stáli každý u protějšího stolku a čelem k nám mladá a sympatická paní soudkyně se svým sborem. Také tam byla, co si pamatuju, soudkyně z lidu. První šok byl, že soudkyně mě, jako stranu žalující vyzvala, abych uvedla, co mám proti obžalovanému. Řekla jsem, že jsem všechno sepsala. (Ani jeden z nás si nepřizval k soudu odborníka, protože jsme to nepovažovali za nutné).

Soudkyně prohlásila, že i když jsem všechno uvedla v žádosti o rozvod, musím nyní znovu všechno říci. To mě zaskočilo, ale co se dalo dělat. Zrovna když jsem váhavě spustila, otevřely se dveře soudní síně a dovnitř k naší naprosté hrůze napochodovalo asi tak dvacet mladých lidí – patrně právnických praktikantů. Ztratila jsem zbytek odvahy, takže to ze mě lezlo jako z chlupaté deky. Netušila jsem, že ač je rozvodové řízení komukoliv přístupné, zrovna na nás budou zevlovat nehotoví právníci, kteří se z našeho maléru budou učit a v duchu se možná pošklebovat. Když jsem všechno ze sebe vysoukala, obrátila se soudkyně k manželovi.

Zeptala se ho, zdali je pravda, co jsem zde uvedla. Manžel, ve tváři značně do zelena, neboť se jako každý mužský nerad předváděl (a zvláště v téhle záležitosti) před lidmi, řekl, ano, že všechno je pravda. Tohle vzbudilo mezi lidmi od soudu překvapení. Nebyli na takové poklidné rozvodové stání zvyklí. Soudkyně si manžela vzala do parády, a tak se od něj dozvěděla, že se chce polepšit a jak to bude řešit a další věci. Předestřel jí, jak chce dát do pořádku náš byt, co hodlá vylepšovat. Pokyvovala při tom spokojeně hlavou, úplná idylka, a k tomu u soudu! Jenže najednou manžel, jako by ho něco píchlo, se vzchopil a řekl: „A víte co, já se vůbec nechci polepšit, já se chci rozvést!“ Paní soudkyně zůstala paf. Pak prohlásila, že kdyby tu nečetla, že má manžel vysokoškolské vzdělání, nikdy by tomu dle jeho chování neuvěřila. Dále nám vynadala, že jestli jsme si nevšimli (a to tedy ne), že dnes máme, jak tu vyčetla ze spisů, pětileté výročí svatby, a že ho tedy pěkně oslavujeme!

Pak se celá soudní síň usnesla, že to s naším vztahem nebude zase tak špatné (asi byli zvyklí na horší) a že nám dají rok na rozmyšlenou, zda to spolu chceme dál táhnout nebo se rozvedeme. S tím nás propustili. Mám pocit, že dneska se s bezdětným manželstvím už asi tolik nepářou. My jsme tudíž, poněkud pobledlí, odešli ze soudní budovy rovnou do nejbližší cukrárny, kde jsme se téměř radovali, že už to máme za sebou. Pak jsme dodatečně oslavili naše pětileté výročí manželství. Říkali jsme si při tom, co by asi řekla sympatická mladá soudkyně, kdyby nás viděla. Určitě by si myslela, že jsme žádost o rozvod podali jako sázku.

Když jsme přišli domů, chvíli ještě ta idylka trvala. Pak mě muž něčím naštval a už měl na talíři: „Kdo podal žádost o rozvod? Já! Tak ses měl rozvádět ty, když ti tolik vadím!“ „Však taky příště to už dotáhnu do konce!“ sdělil můj muž.

Musím říct, že přesto jsme spolu od té doby už dalších osmnáct let, k tomu máme dvě děti a zoologickou zahradu zvířat a až na takové ty tahanice, které snad jsou všude, to asi stálo za to, že nám dali rok na rozmyšlenou. Jen jsem se tehdy zlobila, že i když rozvod neproběhl, ty čtyři stovky vyhozené za podání mi nevrátili. Byly by za ně v té době přepychové boty. Ale oni pravili, že jedno stání již proběhlo, takže nemám nárok. Od té doby vždycky když jsem si s manželem vyřizovala nějaké účty, vyčetla jsem mu, že jsem kvůli němu zbůhdarma vyhodila čtyři stovky.

NŽ 23/Jarka, 45 let