Téměř od nepaměti lidstvo přemýšlelo o tom, jak získat lásku a náklonnost vybrané osoby. Pátralo se proto mimo jiné i po nejrůznějších elixírech a nápojích lásky.

Samotný význam slova „láska“, potažmo afrodiziakum, můžeme hledat v souvislosti s řeckou bohyní Afroditou, která byla uctívána jako bohyně lásky, krásy a plodnosti. Její kult do Řecka pronikal z Východu. Pro západní civilizaci pak představovala ztělesnění ženskosti. Ortodoxní katolicismus se však podivoval nad skutečností, že „láska“ ve starodávném Řecku hrála v pojetí náboženství skutečně velice důležitou roli…

fotografie: Freepik

Řecké náboženství v 5. století př. n. l. však nebylo v „kultu lásky“ osamocené. Kupříkladu hinduisté vždy považovali lásku za něco posvátného. Podobně i čínská taoistická filozofie pracuje se dvěma hlavními principy, a to s Jin (ženskostí) a Jang, představující mužskou část.

Elixíry lásky nalezneme například již ve starých čínských, indických nebo arabských textech, ve středověkých rukopisech a v mnoha dalších písemných pramenech. V literatuře téměř každé kultury je zmiňován nějaký „prášek na lásku“, a to již skutečně od nejstarších dob. Dokonce pak ještě i v 18. století byly tyto prášky velice populární. Rozšířené byly zejména na Dálném východě, kde afrodiziaka měla skutečně dlouhou tradici. Sir Richard Burton, viktoriánský cestovatel a překladatel Kámasútry, tedy „Učebnice lásky“, některá z nich dokonce popsal.

Mnohé starobylé kombinace afrodiziak a povzbuzujících pokrmů již upadly v zapomnění, jako například afrodiziaka starého Říma, k nimž patřili kupříkladu hlemýždi máčení v mléce, smíchaní s pšeničnou moukou a pečení s pepřem a kmínem. Ovšem poměrně velké množství se nám jich dochovalo až do dnešních dnů.

Například kaviár, oblíbený pokrm a údajně prý i afrodiziakum, se vyrábí ze zralých vajíček jesetera, jenž žije pouze ve vodách Severního, Kaspického a Černého moře a v řekách, které do těchto moří ústí. Také léčivé byliny, které bývaly odedávna považovány za afrodiziaka, s oblibou využíváme i dnes, a to rovněž i jako léčivky, případně koření či dochucující nebo aromatické prostředky.

Kupříkladu u máty již Arabové věřili, že posiluje mužnost - a dokonce i moderní bylinkáři ji doporučují při impotenci. Přidávat ji lze rovněž i do koupelí, neboť má všestranné regenerační účinky. Myrtu zase v Řecku vysazovali u chrámů zasvěcených Afroditě na památku věnce, jež měla na hlavě, když jí Paris daroval zlaté jablko za její krásu. Ve starém Římě byla myrta tradiční dekorací na svatbách. Věřilo se také, že destilát z květů a listů myrty, pramenité vody a bílého vína zkrášluje a smíchaný se sirupem posilujícím činnost srdce vyvolává milostnou touhu.

Rovněž zelenina a další plody prý údajně posilují naši lásku, a to například cibule. Ovšem starověcí Babyloňané učili Egypťany, že cibule je přímo až symbolem dokonalosti. Následně ji pak Egypťané začali uctívat do té míry, že ji už ani nejedli… Lískové ořechy zase jako afrodiziakum chválil římský básník Vergilius hned vedle myrty, vína a vavřínu.

Základním zdrojem dvou nejznámějších afrodiziak, medu a včelí mateří kašičky, jsou pak květy. Včelí mateří kašička společně s dalším afrodiziakem – ženšenem se již po staletí používaly v Číně a ve východních zemích jako omlazující prostředek a staly se velice populárními rovněž také i v evropské části světa. Doporučován je v této souvislosti zejména med z květů afrodiziak, například z jasmínu. Med v dnešní době považujeme i za jeden z nejúčinnějších zdrojů energie, neboť téměř okamžitě zvyšuje hladinu cukru v krvi.

 

napsal Petr Matura

 

zdroj: https://www.healthline.com/nutrition/aphrodisiac-foods