Také vám děti při nakupování tajně hází žvýkačky do košíku? A pak své chování omlouvají péčí o svůj chrup? Na jejich tvrzení může být mnoho pravdivého, zvláště když vydrží žvýkat po jídle alespoň 20 minut. Ostatně není to vůbec jen vynález poslední doby. Naopak. Je zřejmé, že lidé od nepaměti rádi čas od času žvýkají něco příjemně měkkého a pokud možno i chutného. Aniž by si to mnozí uvědomovali, žvýkání nám kromě příjemného pocitu přináší také určitou formu relaxace. Přes různé druhy přírodních pryskyřic se postupným vývojem stala ideálním představitelem požadované chuti a měkkosti dnešní podoba žvýkačky. Psychologické testy dokazují, že žvýkání nám při práci pomáhá soustředit se na prováděnou činnost, ať ji vykonáváme v kanceláři, v továrně nebo na poli.

fotografie: Freepik

Již staří Řekové žvýkali po celá staletí mastixovou gumu - pryskyřici získávanou z kůry keře Pistacia lentiscus. Čerstvé řezy roní vonnou látku, která tuhne v takzvaný mastix. Řecké ženy využívaly vlastností, které se cení na žvýkačce i dnes: pomáhala jim čistit zuby a dezinfikovala ústní dutinu. Indiáni z oblasti Nové Anglie (severovýchod Spojených států) zase hledali uspokojení ve žvýkání tekutiny z jehličnatých stromů (nejčastěji smrku nebo borovice). Tato gumová pryskyřice, která se uvolňovala po naříznutí kůry, rychle přilákala pozornost britských kolonizátorů. Ti se jako první pokusili tento indiánský zvyk zpeněžit. Již na počátku 19. století byly na území Spojených států k dostání kostky borové gumy.

O dnešní žvýkačce je známo, že pomáhá udržet člověka vzhůru, čilého a současně uvolňuje napětí v běžných každodenních situacích, které v nás vyvolávají neklid a nervozitu. Na uto "schopnost" žvýkačky vsadila i americká armáda. V období obou světových válek patřily žvýkačky ke zboží, které tvořilo pravidelné dodávky bojujícím vojákům. Stejně tak tomu bylo i v "modernějších“ válkách - korejské nebo vietnamské. Žvýkačky byly dodávané i americkým vojenským útvarům nasazeným v Saudské Arábii během válečného konfliktu v Perském zálivu v roce 1991. Dodnes je žvýkačka součástí dodávek americkým posádkám na vojenských pozicích, základnách i bitevních lodích.

Největší rozmach žvýkačky v Americe nastal, když William J. White, prodavač pražené kukuřice z Clevelandu, zjistil, že kombinací příchutí s kukuřičným sirupem se může dosáhnout jakékoliv příchutě. Sirup smíchal s chicle (šťáva z rostliny Manilkara zapota, tropického stále zeleného stromu pocházejícího ze Střední Ameriky) a vytvořil tak příchuť máty peprné. Ještě dnes je máta peprná obsažena asi v 50 % žvýkací gumy prodávané v USA.

Se žvýkačkami je neodmyslitelně spojeno jméno Williama Wrigleyho juniora, který na jaře roku 1891 přišel z Filadelfie do Chicaga. Tehdy mu bylo devětadvacet let, v kapse měl 32 dolarů a velké ambice podnikat "na vlastních nohou". Svůj obchodnický talent uplatňoval i na začátku své nové obchodní dráhy v Chicagu. Ke každé plechovce s práškem do pečiva, který prodával, daroval dva balíčky žvýkaček. Wrigleyho nabídka byla velkým úspěchem. Zdálo se, že prémie - žvýkačka - bude žádanější než výrobek, ke kterému byla přidávána. Na tento okamžik mladý Wrigley čekal. S energií jemu vlastní se pustil do dobývání "žvýkacího" trhu. O dva roky později (1893) spatřily světlo světa značky Wrigley's Spearmint a Wrigley's Juicy Fruit, které se v téměř nezměněné podobě prodávají dodnes.

V roce 1906 poslal pan Adolph Glaser z Prahy svého důvěrníka do Ameriky, kde již byla výroba žvýkací gumy v plném proudu. Tento pán přímo špionážním způsobem vyzvěděl její způsob výroby. Dal se najmout do největší továrny na žvýkací gumu nejdříve jako nosič beden na dvoře, později se dostal i do výroby a když se mu podařilo vše okoukat, zase zmizel. Podle tohoto způsobu výroby začal pan Glaser již v roce 1910 tuto novinku vyrábět, a to pod názvem Rici s příchutěmi nektar a růže. Žvýkačka obalovaná v cukrové moučce se zprvu skládala do plechových krabiček nebalená. Bylo to opravdu něco nového a zpočátku byl odbyt velký, guma se dodávala do celého tehdejšího Rakouska -Uherska. Po 2. světové válce bylo zakázáno u nás vyrábět žvýkačku údajně z hygienických důvodů. Nakonec však v roce 1956 ministerstvo zdravotnictví výrobu povolilo, aby tak bylo zabráněno nelegálnímu obchodu s tímto výrobkem.

Tak až zase budete seškrabovat zatvrdlé žvýkačky z koberců a sedaček, nezapomeňte, že tomuto zvyku propadly děti i dospělí nejen ve starém Řecku a že nám opravdu může přinést kromě svěžesti a vůně i déle zdravý chrup.

zdroj: cs.wikipedia.org, Lidovky.cz