Úsměvné i dojemné příběhy Hely Fediové, legendární Vltavěnky ze Ždáně, které přináší první část románu, nás zavedou do světa Vltavěnčina dětství s koloritem starých žižkovských domů a ulic, v nichž všestranně nadaná, ale duševně poněkud nezralá Hela vyrůstala se svérázným otcem, despotou a nebetyčným škudlilem. Celým jejím štěstím však byla řeka. Na Ždáni, nedaleko bývalých Svatojánských proudů žila od raného mládí až do své smrti.

Druhá, dosud nepublikovaná část, je román v románu, velmi citlivý a podmanivý. Text odhalující okolnosti vzniku Vltavěnky, autorčiny pochybnosti a otázky, které autorčinu práci provázely.

Knihu lze vřele doporučit každému, kdo má rád dokumentární a memoárovou literaturu a zároveň se nechce ochudit o všechny atributy krásné prózy. Vltavěnka se v tomto druhém, rozšířeném vydání vrací ke čtenářům v roce, kdy by se Hela Fediová dožila stých narozenin.

Blanka Kubešová se narodila v roce 1944 v Praze v rodině lékaře a prošla řadou příležitostných zaměstnání. Po emigraci v srpnu 1968 začala psát nejprve drobné texty, později debutovala v nakladatelství 68 Publishers prózou Deník Leošky Kutheilové, v níž zaznamenala absurdnost i úzkost života 50. let. Od té doby už pero nepustila, je autorkou osmi knih a televizních scénářů a divadelních her. Její beletristické práce vycházejí ze zázemí psychologické prózy. Ústředními postavami, kterým věnuje porozumění a sympatie, jsou většinou autentičtí hrdinové, svérázné, neopakovatelné osobnosti z okraje společnosti, prožívající jedinečnost svých lidských osudů a snažící se včlenit do složitého soukolí společenské morálky. Žije doma i v cizině, píše články i fejetony do Lidových novin, Českého rozhlasu, Tvaru, Listů a dalších periodik.

Mé psaní provokuje obava, že není daleko doba, kdy přestaneme spolu a mezi sebou komunikovat, kdy přestaneme vnímat jak krásu přírody, tak třeba bolest druhého, kdy ztratíme schopnost vidět a cítit, schopnost dokázat se soustředit na krásu slova, hudby, nebo krásu duševní. Že sice budeme stále bohatší, ale méně šťastní, méně soudržní, že v nás bude stále méně lásky a citu. Myslím, že tohle je naše největší nebezpečí. Největší, protože sídlí přímo v nás. To nebezpečí se myslím jmenuje duševní chudoba. Závist a nenávist. B.K.

Srdečně Vás zveme na autogramiádu Blanky Kubešové

v pátek 27. října 2006 v 17 hodin

v Paláci knih LUXOR, Václavské nám. 41, Praha 1

Autorka představí 2.vydání svého nejúspěšnějšího románu

VLTAVĚNKA

I. Příběh Krásné Heleny od Svatojánských proudů - román

II. Můj Otec s velkým O - studie k románu

Dílo pokřtí malíř Zdeněk Hajný. K poslechu zahraje a zazpívá Jana Vebrová.

Ukázky z knihy přečtou Simona Stašová a Jan Kačer.

Nakladatelství EROIKA a Palác knih LUXOR

Cena 300 Kč

Ukázka z knihy:

Chceš vědět, co mám v kapse? zeptala se, aniž by jinak dala najevo, že si

všimla Ivanova příchodu. Husík otázku vztahoval na sebe a Ivan taky, oba

se přišourali celí lační a nahlíželi do kapsáře. Obyčejné kapsy Vltavěnce

nestačily, našívala si na svoje poklady do zástěr zvláštní skrýše, byly

pořád plné všech možných zajímavostí a tajily neuvěřitelná, většinou

sladká tajemství.

– Cože, tohle? Žvejkačku nemáš? protáhl Ivan zklamaně.

– Malý ryby, taky ryby. Žvejkačky sou přepych a z nouze čert žere mouchy,

vyprskla uraženě.

Mlčeli. Ivan si sedl na zem ke kolovratu a vychytával Husíkovi blechy. Pak

vytáhl hodinky, otevřel stříbrný plášť a potopil do nich obličej.

– Tik-tak, tik-tak… Takhle utíká život, povídal Theo… Možná. Ivan kromě

hodin neslyšel nic.

– Pojď se mnou na pohřeb! uhodil, když Vltavěnka pořád mlčela.

– Na funus? Co tě nemá! Já mam pohřeb tady, podivej!

Vltavka ukázala do kraje ze stráně dolů. Nad strží se shromáždilo

už celé mračno ne snad několika desítek, ale několika

set špačků. Štěbetali na celou Ždáň a jako na povel vzlétali a zapadali do

korun stromů. Vltavěnka věděla, že ještě párkrát

zakrouží a zmizí za vrchem na západě. Byla smutná.

– Loučej se víc s tebou, nebo s ptáčnicema, co myslíš?

A když neodpověděla, zaškemral znovu:

– Pojď se mnou radši na pohřeb!

– Kdo??

– Nemám zdání. Ale krásně hrajou…

Převzato z internetových stránek www.pozitivni-noviny.cz