Někteří lidé u nás trpí postotalitním syndromem, mají alergii na jakékoliv zákazy a omezení, lidského chování.

A tak i normy slušnosti a ohleduplnosti vnímají jako nepřijatelnou diktaturu pro své bezohledné ego.

Po létech strávených v diktatuře podlehl i náš první porevoluční prezident v návalu svobodo myslné euforie iluzi, že příčina zla je v totalitě, a proto učinil rozsáhlé amnestie. Jenomže totalita není příčinou zla, ale jednou z jeho forem. A tak vrah zůstane vrahem, ať žije v totalitě nebo v demokracii. Příležitost dělá zloděje a za totality také možnost krást ze státního majetku udělala drobné zlodějíčky z mnoha lidí. Dnes to platí dvojnásob a příležitost, kterou daly tunelářům a podnikavcům nedokonalé zákony, udělala z drobných zlodějíčků milionáře.

Příležitost alias možnost zabíjet však z člověka vraha neudělá. Sklon k násilí buď v sobě má, nebo ne. Svoboda jeho sklony nezmění, kdyby ano, neexistovali by recidivisté. Výjimku tvoří vrazi, kteří zabíjeli v sebeobraně a v zoufalé životní situaci, nebo řidiči na silnici, protože jejich úmyslem nebylo zabít.

Pád totality dal naopak průchod potlačované agresivitě, a proto se po revoluci zvýšil počet násilných trestných činů. Což sám pan bývalý prezident a mnozí jiní označovali jako daň za svobodu. Proč svoboda - modla, pro níž se v historii lidstva prolilo mnoho krve, přináší v oblasti kriminálních činů více zla než totalita? Vybírá si snad svou krvavou daň? Ne, důvod je mnohem prozaičtější. Lidé a nejenom ti, kteří žili v totalitě, nemají často sílu unést tíhu svobody, protože její definice - moje svoboda končí tam, kde začíná ta tvá, vyžaduje ohleduplnost, toleranci a porozumění, čímž nakládá na každého jedince velice těžké břemeno sebekázně a sebekontroly. A právě tento náklad znamená pro lidské pohodlné ego břemeno nejtěžší. Pokud má člověk nad sebou bič, např. v podobě rodičů, kteří regulují jeho chování, je mnohem snazší chovat se slušně, než přinutit sám sebe udělat něco, co se mu nechce.

Sebezapření se a ovládání se z ohleduplnosti vůči druhým, ale také z ohleduplnosti vůči sobě vyžaduje spoustu sil. Stačí si připomenout, kolik sil člověka stojí přemáhání, kdy z ohledu na své zdraví musí držet dietu, či přestat kouřit, nebo pít alkohol. Někteří si berou na pomoc bič v podobě psychoterapeutů, rodinných příslušníků, nebo i sázky s kamarády.

Psychologické výzkumy potvrzující tento fakt, jdou ještě dál a tvrdí, že lidé pod přílišnou tíhou svobody si sami na sebe začnou vymýšlet biče. Například zákon o sexuálním harašení symbolizuje nesmyslný bič na sexuální chtíč.

Svoboda neznamená, že by si člověk mohl dělat, co by chtěl, ale že se musí naučit žít ve společnosti ostatních svobodných jedinců. Svou potřebou tolerance, ohleduplnosti a porozumění dostává lidi do paradoxní situace - svazuje je do svěrací kazajky. V každé společnosti i v každém soužití se musí respektovat určitá pravidla. Kdyby si člověk chtěl dělat, jen to co se mu zachce, musel by žít sám v poušti nebo na Sibiři, kde by nemusel brát ohledy na druhé.