Člověk vymyslel vlak a poté automobil, aby se šupito presto, expres dopravil kam se mu zlíbí. Jenže se to jaksi zvrtlo. Autem se dá v Praze jak je týden dlouhý ráno i odpoledne akorát tak popojíždět, a jak vypadají české vlaky, to všichni víme již hezky dlouho.

Ondřej Neff napsal v Lidových novinách (15. 8. 2006) na téma „automobil ztělesňuje svobodu“ několik paradoxně krutých pravd (které použiji, abych dodal své příhodě poněkud všeobecnější rámec), se kterými nelze než souhlasit: „Není sporu o tom, že lidská činnost poznamenává běh přírody a že automobilismus to dělá s mimořádnou agresivitou… Většinu nebezpečných zplodin produkují stará a nákladní auta, ale protože jsou státy řízeny padouchy a bezpáteřníky, není „politická vůle“ na to, aby došlo ke zlepšení…problém zaplněných silnic a ulic nevyřešil žádný stát světa, málokterý ho ale řeší tak liknavě, jako ten náš. Permanentní dopravní kalamity jsou politikům lhostejné, jelikož se jich netýkají. Stav našich silnic a ulic je odpudivý obraz neschopnosti politické reprezentace státu napříč politickým spektrem.“

Chtěl jsem se dostat pravidelným spojem z Černé v Pošumaví do Prahy a dál do Kolína. Onen „rychlík“ (např. přímo v Černé musel vlak popojet, průvodčí ručně nastavila výhybku, vlak poodjel kus dál, průvodčí po náspu doklopýtala k poslednímu vagónu, velmi pracně se vyšplhala na schůdky, mávla a teprve potom jsme mohli odjet) se v Českých Budějovicích má obvykle spojit s mezinárodním expresem Josip Plečnik a pokračovat do Prahy. Jenže „mezinárodní“ znamená asi samozřejmě i „zpožděný“. A tak když jako obvykle téměř nesrozumitelný nádražní rozhlas oznámil, že „mezinárodní expres“ má zpoždění 60 minut, bylo mi jasné, že se domů zrovna „expresně“ nedostanu.

Šel jsem se tedy projít po místním „korzu“ (Lannova třída), ale musel se probít staveništěm. Jediný otevřený podnik po sedmé v podvečer byl McDonald a samozřejmě herny a „casina“. Okrasné keře v centu města džunglově přerostlé, výlohy již dlouho neumyté, na černo vylepené plakáty zvaly na loňské koncerty a do indické restaurace. Místní politici napříč politickým spektrem mají asi jinou práci, myslel jsem si při pohledu na staveniště naproti špinavému oprýskanému nádraží (z jehož jedné haly řvala dechovka a v polotmě jsem viděl řadu stánků, čekajících na turisty a kupce svých tureckých medů a pouťových zbytečností).

Na ceduli v rubrice zpoždění se u mého „expresu“ zaskvěla číslovka 90. No tohle, zazoufal jsem si, protože mi bylo jasné, že se pak s devadesátiminutovým zpožděním o půlnoci z Prahy do Kolína už nedostanu. Bylo nás tam takto zoufalých pár desítek. „To vás nenapadne přistavit k těmhle vagónům jinou lokomotivu a prostě dojet do Prahy aspoň trochu na čas a ony mezinárodní vagóny by mohly dojet až později?“, zkoušel jsem se ptát v pokladně. „Pane, my musíme dodržovat jízdní řád, to nejde,“ řekla sebejistě ale s ohledem na zpoždění expresu celkem nelogicky paní pokladní. A dodala, že takhle je to v sezóně denně a může to být i víc než 90 minut.

Protože jsem ten den byl již čtrnáctou hodinu na nohou, vzdal jsem čekání na expres, a prodral se staveništěm do místního hotelu Grand, že přespím a pojedu brzo ráno. Měli volný jen dvoulůžkový pokoj se sprchou. Za 660 korun. Co se dá dělat, řekl jsem, beru. Nahoře jsem se musel začít smát: původně to zcela jistě byl hodinový hotel s dlouhou řadou pokojů na každém patře, ale bez koupelny a záchodů! Jediný záchod (dámský, na pánském byla cedule že nefunguje) na desítky nocležníků! V pokoji samotném dvě pohovky z 60. let, umývadlo, v rohu sprchovací kout, a na posteli mnoho let staré vydřené tenoučké osušky, které, jak jsem zjistil vzápětí, neosušovaly, jen roztíraly vodu po těle.

Za tu vydřidušskou cenu to je pro místní mafii zcela jistě velmi dobrý byznys. Co na to místní radní a hygienici, netuším. Je jim to lhostejné, protože se jich to netýká a nikdo se neozývá s protestem.

Brzy ráno jsem nastoupil do prázdného dlouhatánského rychlíku (deset vagónů!) a rozjeli jsme se ku Praze. Samozřejmě jsme přijeli o patnáct minut zpožděni (celá řada nádraží byla ve výstavbě, lidé museli klopýtat před příkopy a haldy štěrku atd.) a málem mi ujel rychlík do Kolína.

Doma mne ovšem čekal výtisk magazínu Expres, který vydává nakladatelství Grand Princ, a který jako dvouměsíčník (?) zdarma doručuje na adresy prý asi 3000 osobností a institucí. Lesklý papír, barevné fotografie, v každém čísle dvě nebo tři přílohy. Obsah - o ničem. Samozřejmě s nápisem: České dráhy pro vás.

Vážené České dráhy: co kdybyste peníze vyhozené na nesmyslný časopis (holt nějací příbuzní a kamarádi nějakých náměstků na ministerstvu vydělávají) vložily do zlepšení úrovně cestování, případně na plat jednoho strojvůdce, který by v Českých Budějovicích prakticky denně odvezl stovky cestujících do Prahy včas? A ten vlak by se ani nemusel jmenovat „expres“. Stačilo by „rychlík“.

Zpět k Neffově zamyšlení: „Automobily spalují nenahraditelné palivo, navíc větší část zdrojů tohoto paliva leží v politicky problémových oblastech světa. Částečně jsme závislí na darebáckých státech a každým litrem benzínu zakoupeným u pumpy pomáháme financovat tlupy vrahů, kteří zkoušejí zničit naši civilizaci.“

Železnice je v porovnání s dálnicemi a automobilismem nesrovnatelně kapacitnější, ve státech které fungují i rychlejší, samozřejmě hospodárnější a ekologičtější. I České dráhy by mohly a měly takové být. Že nejsou není ani tak vina železnice, jako jejího vedení.

Jistě, každý politik i obyčejný občan se občas potřebuje „expres“ dostat tam či onam. Ale za jakou cenu? Jak že to bylo? „Stav našich silnic a ulic (a železnic, a nemocnic, porodnic, úroveň soudnictví atd., pozn. aut.) je odpudivým obrazem neschopnosti politické reprezentace státu napříč politickým spektrem.“

Asi bude potřeba je, tedy ty politiky a neschopné ministry a bankéře a manažery, expres vykopnout. Anebo je donutit, ze zákona, aby museli zaplatit jimi způsobené či zaviněné škody, aby museli jezdit českými „expresy“, bydlet v českých (hodinových, protože déle tam normální občan, pokud honem neusne, nevydrží) hotelech atd.

Možná by se pak vše začalo expresně lepšit.