Před třemi lety jsme se s rodiči a mladším bráškou přestěhovali z města z paneláku do domku na vesnici. Bohužel, všechno odstartovala babiččina nemoc a jednoho dne odešla babička tam, odkud není návratu a její domeček osiřel.

Stěhování probíhalo v ponuré náladě, všude jsem babičku viděla. Navíc nikdy nebylo mým snem bydlet na malé vsi, ve které se všechno dění soustřeďuje na náves jako vystřiženou z cyklu Slunce, seno.

Po čase vjel náš život do aspoň trošku zaběhaných kolejí, já každé ráno dojížděla do okresního města, kde jsme původně bydleli, na oděvní průmyslovku. Na životě na venkově jsem viděla jen samé mínusové body.

Zatímco mí rodiče si na ,,farmářský" život zvykali poměrně dobře, oba koneckonců pochází z vesnice, já byla stále sama a trápila se. Chyběly mi kamarádky, společenské akce a jednoduše ruch města. Chtěla jsem se s někým seznámit, ale brzy mi došlo, že nějak nechápu mentalitu zdejších kluků a holek.

Tak jsem jednoho pátečního odpoledne vyrazila zaregistrovat se do místní knihovny a rovnou jsem si půjčila nějaké knížky o východních filozofiích, které mi sympatická knihovnice vytáhla z podpultu. Cestou domů se rozhoduju ještě zajít do místního konzumu pro rajčatovou šťávu. Tu nemají, tak chci místo toho džus, který je v polici úplně nahoře a jak se tak natahuju, vypadnou mi knížky z náruče - zapomněla jsem si totiž doma batůžek - a rozplesknou se na dlaždičky.

Otráveně je sbírám, to je zase den! Naráz uvidím něčí botasky a vzápětí se ke mně dolů sehne pár hnědých očí. Zatočí se mi hlava, kluk využije pár sekund, kdy přestanu horečnatě sbírat knížky a vystřídá mě v mém úsilí. Podívá se na titulní stránku jedné z nich a vzápětí mně do očí: ,,Ty se zajímáš o východní filozofii? Tak to jsme dva a tato knížka je fakt dobrá, už jsem ji četl." Nevím, co říct, tak se tedy s krabičkou džusu vydám k pokladně.

Když mi Ondra u našeho baráčku předává knížky, které mi celou cestu galantně nesl, zeptá se, kdy zase vyrazím do knihovny, že bychom se tam mohli tak nenápadně, lišácky na mě mrknul, potkat. A tak se spolu procházíme nejen na trase obchod-můj domov, ale i po okolí a díky němu už znám kdejakou cestičku. A já té vesnici nějak ,,podezřele" přicházím na chuť!

Majda, 18 let