Filmová režisérka, scenáristka, spisovatelka a výtvarnice. Tím vším je dnes třicetiletá rodačka ze Znojma Eva Toulová. Možná malá vzrůstem, ale velká všestranným uměleckým talentem. Usměvavá mladá žena v rozhovoru pro Babinet představila svou pestrou tvorbu i zavzpomínala na Věru Chytilovou.

Kdo je Eva Toulová? Jak byste se charakterizovala?

Já si myslím, že jsem člověk, který nesnáší nudu. Snažím se ve všem, co dělám, nacházet zalíbení, proto je možná rozsah mé činnosti tak různorodý. Věnuji se primárně filmové režii, do toho trošku maluji, píši a různě to kombinuji.

Jak to všechno stíháte?

Já bych řekla, že jedna věc vychází z druhé. Začínala jsem na malbě, vystudovala jsem Střední uměleckou školu grafickou v Jihlavě. Ale jak jsem se jí věnovala tak dlouhodobě, pořád se mi zdálo, že mi něco trošku schází.  Začala jsem tedy psát a taky to nebyl úplně způsob vyjádření, který by mě uspokojil stoprocentně. A pak jsem objevila natáčení filmů, které kombinuje výtvarnou stránku s příběhem. Na rozdíl od těch předešlých dvou profesí je to práce s lidmi. Takže tento druh tvorby jako výsledek je pro mě takové top.

Vašemu srdci tedy nejbližší filmová režie.

Určitě. Když píšu, tak v současné době většinou scénáře, které zase pak souvisí s tou režií, takže bych řekla, že navazuje jedno na druhé. Natáčení ještě navíc nabízí adrenalin, že tam jste v tuhle chvíli a může se stát dalších sto padesát věcí, které nenaplánujete. Sice jste režisér, ale máte jiné počasí, než jste chtěli, třeba vám prší anebo se vám trošku změní lokace nebo vám onemocní herec či nemáte toho herce, kterého byste chtěli. Navíc každý člověk vám do toho vnáší ještě něco svého, takže to je na tom něco dalšího navíc, co si na tom filmu sami nikdy neuděláte. Musíte trošku balancovat, aby to nebylo už moc a aby to bylo pro dobro věci, takže spíš řídíte, korigujete a vybíráte.

Líbí se mi také, když je každý projekt jiný. S jinými lidmi, na jiných místech. Kdežto u seriálů, obzvlášť tzv. nekonečných, mně to přijde už vyloženě jako fabrika. A řekla bych, že když se tam vystřídá režisér, tak to divák ani nepozná. Tam nemáte šanci vnést do toho díla vlastní umělecký prvek. Pro mě to pak postrádá smysl.

V současné době ale režírujete TV seriál Servis u Fandy?

Byla jsem oslovena s námětem a napsala jsem scénář, i když mi námět jako ženě přišel docela komplikovaný. Přišel s ním za mnou producent mého posledního hraného filmu, Castingu na lásku. Začali jsme pracovat na Servisu a mezitím se ukázala možnost natočit Casting. Dostal přednost, takže Servis máme ještě roztočený.

Kdy se ho diváci dočkají?

Premiéra v TV bude příští rok.

Netočíte jen hrané filmy, ale i dokumenty. Na televizních obrazovkách tento měsíc reprízovali Camino na kolečkách a v září měl premiéru polohraný dokument Pěšky bez hranic…

V obou případech mě oslovil producent Petr Hirsch, nejdřív s Camino na kolečkách a potom s filmem Pěšky bez hranic, ten měl premiéru na plátně v srpnu. Chtěli jsme jím nakopnout lidi, ať začnou putovat, ať se toho nebojí. Tohle jsou natáčení, která si pěšky odchodí i celý štáb. A to jsou přesně ty chvíle, kdy začínáte být sám se sebou, běží vám hlavou různé myšlenky. Sice máte nějaký natáčecí čas, ale stejně máte třeba tři čtvrtě dne, kdy se vám podaří, a to je docela významné, oprostit se právě od mobilů, od počítačů a prostě jenom jít. Překvapilo mě, že jsem přemýšlela nad věcmi, o kterých jsem si říkala, že nad nimi v životě přemýšlet nebudu.

Máte v oblasti filmové režie nějaký sen? Jaký film natočit a s kým spolupracovat?

Určitě bych chtěla natočit historický film. Nebo třeba sci-fi. Něco, co není současné. Ale nechci to dělat úplně po česku, jako že na to nemáte budget a je to pak hodně vidět. To by byl takový projekt, na kterém bych si dala hodně záležet, střádala bych si na něj. Ale zatím to nevidím, že by to mělo být v dohledu třeba do tří let. Ani scénář zatím ještě nemám.

A to je právě to. Potřebuju mít scénář a vidět tam tu postavu a někoho v ní vidím a ten někdo by tam měl být a pak už je mi jedno, jestli je to známé nebo neznámé jméno. Nepíšu scénář opačným způsobem, tj. už s myšlenkou na nějakého konkrétního herce.

Na FAMU byli vašimi pedagogy slavní filmaři Věra Chytilová a Vít Olmer. To musel být obohacující zážitek sám o sobě.

Nejvíc mě obohatila právě paní Chytilová. Ten její přístup, který je vlastně notorický známý. Ty věci, které máte tvořit, máte hledat v sobě, ta témata. Ona po nás nikdy nechtěla primárně scénář, abychom brali námět odkudkoliv. Ptala se, co nás trápí, a říkala, o tom něco natočte. To si myslím, že bylo pro mě nejvýraznější. Protože najednou máte velkou vazbu k tomu, co napíšete nebo natočíte. Podpořilo mě to také v tom, že mám ve svých příbězích hlavní hrdinky, ženy, které většinou řeší ženská témata.

V roce 2007 jste nakreslila obyčejnými pastelkami největší obraz, čímž jste se zapsala do knihy českých rekordů. Co vás k tomu vedlo?

Dříve byl nějaký obraz, který měl nějaký rozměr, a já jsem zjistila, že mám větší. Tak to vzniklo, protože jsem byla vždycky zvyklá malovat a kreslit velkoformátovější věci. Nás učili ve škole vytvářet figury ve velikosti jedna ku jedné, což znamená, že plátno je obvykle větší než já. Tak to bylo dané tím zvykem. Rozměr obrazu už si nepamatuju, měl několik metrů.

Co byste vzkázala mladým začínajícím tvůrcům?

Vytrvat. Protože to je takové gró všeho. Musíte to hodně moc chtít, to je základ. A musíte mít vytrvalost, protože film je vždycky běh na strašně dlouhou trať a nikdy se vám čas ani finance nevrátí v takové míře, jako kolik do toho vložíte. Takže to musíte být vyloženě už pak jenom rádi za výsledek, a že se nějaký dostavil.

napsal Lukáš Mucha

Foto: Elena Yermachenko, archiv Evy Toulové