Hospicová a paliativní péče jsou medicínské obory, které jsou často tabuizované, laické veřejnosti neznámé, nejsou prioritami českého lékařství a přitom jsou potřebné a úroveň péče o umírající je stále neuspokojivá. Paliativní péče je zjednodušeně přístup, který zlepšuje kvalitu života pacientů a jejich rodin čelících nevyléčitelným nemocem a to pomocí prevence, diagnózy a zmírnění bolesti a jiných fyzických, psychosociálních a duchovních problémů. Naopak hospicová péče je termín starší, který se rozvinul v protikladu k péči kauzální neboli kurativní, která odstraňuje příčiny onemocnění. Paliativní péče stojí na základech hospicové.

Mnoho zemí světa má kvalitu péče o těžce a nevyléčitelně nemocné na lepší úrovni než my. K rozvoji paliativní péče došlo během posledních dvou desetiletí a iniciativa vzešla většinou od dobrovolníků a postupem času se tato problematika dostávala i do jiných společenských vrstev. Mezi hlavní překážky rozvoje kvalitní paliativní péče v České republice patří nedostatečné financování, paliativní péče je dostupná malému počtu lidí, veřejnost je špatně informovaná o tomto druhu péče a existují zde špatné legislativní podmínky.

S podobnými problémy se potýkají i ostatní postkomunistické země východní Evropy. Mezi společné rysy pomalého rozvoje paliativní péče patří například také negativní kulturní stereotypy, které u nás i ve východoevropských státech stále panují. Tento odmítavý postoj se projevuje především při náboru dobrovolníků, kteří pomáhají v hospicích a přispívají svou činností hlavně k duševnímu zdraví pacienta. U nás není dobrovolnictví považováno za prestižní a záslužnou činnost, většině občanů tato činnost přijde jako ztráta času, za kterou není finanční ohodnocení. Vliv na toto smýšlení mělo i socialistické zřízení, které dobrovolné činnosti občanů klasifikovalo spíše jako povinné a také mimo jiné nepodporovalo hospicovou péči. Ani současný konzumní způsob života není dobrovolnické práci příliš nakloněn. Mezi dobrovolníky můžeme najít většinou mladší ročníky.

Hospic je lůžkové zdravotnické zařízení poskytující paliativní péči. Hospice jsou obvykle komfortně vybaveny, režim zde není tak striktní jako v nemocnici a významnou roli zde hrají právě dobrovolníci. Hospice jsou většinou dotovány Ministerstvem zdravotnictví a jejich zřizovateli jsou občanská sdružení, diecézní charity nebo města zastoupená magistrátem. Financování hospiců je vícezdrojové (dary, sbírky atd.), pacienti však nejsou diskriminováni vysokými poplatky za péči. Některé hospice nabízejí možnost ubytování rodinného příslušníka.

První moderní hospic, který byl v ČR založen, je hospic sv. Anežky České. Hospic se nachází v Červeném Kostelci u Náchoda a byl dokončen v roce 1995. Dnes je u nás v provozu asi deset hospiců a další se budují. Tento stav je však stále neuspokující. Podle tzv. britského modelu by mělo existovat 5 lůžek paliativní péče na 100 tisíc obyvatel. Tento model však pro Českou republiku není úplně přesný, protože model počítá se sítí pečovatelských služeb, která je ve Velké Británii samozřejmostí a která výrazným způsobem odebírá práci hospicům. My tento model splňujeme asi z 60%.

Poměrně závažná situace nastala v Karlovarském, Pardubickém, Královéhradeckém, Moravskoslezském a v kraji Vysočina, kde nejsou žádné hospice. Naopak lepší stav je v Jihomoravském a Ústeckém kraji, ve kterých je po dvou hospicích. Na jižní Moravě se nalézá hospic s největší kapacitou lůžek u nás (50 lůžek) a je to Dům léčby bolesti s hospicem sv. Josefa v Rajhradě, dále Hospic sv. Alžběty v Brně a v neposlední řadě Léčebna dlouhodobě nemocných Bílovice nad Svitavou, kde je i paliativní jednotka.

Doufám, že jsem tímto krátkým průřezem světem paliativní a hospicové péče aspoň trochu napomohla jejich dalšímu rozvoji a že naše společnost před podobnými problémy přestane zavírat oči.