Ačkoliv je rozvod bolestnou zkušeností, většina z nás pociťuje jakési osvobození, svobodu, které jsme se dobrovolně vzdaly ve prospěch manžela. Přes všechny společenské změny, které se za posledních dvacet let udály, zůstává manželství i nadále institucí, ve které žena podřizuje své osobní zájmy zájmům manžela a rodiny jako celku, a to v mnohem větší míře, než činí její partner. Často býváme ovládané, musíme se neustále přizpůsobovat a klást partnera na první místo našeho zájmu.

Každá svoboda ale něco stojí – zejména co se týče ekonomických nákladů na uživení rodiny a tíhy zodpovědnosti za děti, která po rozvodu spočívá téměř výhrad nás. Přesto mnohé hodnotíme tuto situaci pozitivně, zisky v některých případech převažují náklady. Z vyprávění žen, které se na výzkumu Radky Dudové podílely, vyplývá, nakolik má pozice ženy v rodině stále v mnoha případech feudální charakter. Žena se musí podřizovat vůli svého manžela, který má mnohdy zájem na tom, aby na něm byla co nejvíce závislá. Na tom se navíc podílí i strukturní podmínky ve společnosti: zejména existence diskriminace při získávání zaměstnání, platová diskriminace a předpoklad, že s malými dětmi žena zůstává doma minimálně do věku tří let. Rozvod pak představuje cestu k osvobození, i když cenou je nutnost starat se sama o sebe a o svou rodinu.

Nově nabytou svobodu pozitivně hodnotí i ženy, které jinak svůj rozvod celkově stále berou jako životní prohru. První období po rozvodu sice byly nuceny zvládat současně mnoho problémů (emocionální vypětí a citovou ztrátu, strádání dětí, zajištění pravidelného příjmu, případně zajištění kvalitního bydlení; hledání nové podoby vztahu s bývalým partnerem a vyhovující formu kontaktů dětí s jejich otcem...), později se ale situace uklidňuje a problémy jsou postupně vyřešeny. To ženám poskytuje pocit vlastní síly a schopností, posiluje to jejich sebedůvěru. Zároveň získávají pocit, že i děti z nové situace vytěžily něco dobrého - minimálně novou zodpovědnost a samostatnost či poznání hodnoty peněz.

Přesto v ženách po rozvodu zůstává pocit životního neúspěchu, vina za to, že neuměly udržet manželství, že nedostály svému „dokud nás smrt nerozdělí“. Dávají vinu samy sobě za to, že si vybraly špatného životního partnera, že selhaly jako matky při výběru otce rodiny. A zbytek společnosti je v tom důsledně utvrzuje. To pak vede k jejich nízkému sebehodnocení a k přesvědčení, že musí nést samy důsledky svého konání a postarat se o rodinu samy, aniž by vznesly oprávněné požadavky na otce svých dětí. V tomto postoji je dovedena do krajnosti skutečnost, že rodičem je v naší společnosti v současné době především matka, otcův podíl na výchově a péči o děti je jen sekundární a ve své podstatě dobrovolný.

foto: apa.org