Máma ni říkala, dej si pozor, nikdy nechoď s cizím mužem. Tedy ona to řekla lapidárněji: bacha na cizí chlapy! Stačí malá chvilka nepozornosti, touha po bláhové, vysněné slasti a pak ti může zůstat hendykep na celý život.

Moje máma tím myslela dítě. Samozřejmě jsem se cukala, frkala, pohazovala hlavou jako každé mladé hříbě, navíc jsem jí začala oponovat: Copak dítě je něco špatného, dítě je krásné a ty, ty jsi zlá, ty ho vydáváš za chybu...

Ano, dítě je krásné, je to nejkrásnější věc na světě, když je chtěné, odpověděla mi tehdy, dnes už to bude dvacet let.

Jenže dnes už ani tolik nejde o děti, skoro každá dívka nad patnáct má antikoncepci. Dnes je ta chvilka slasti, dobrodružství s neznámým mužem, o něčem jiném. O tom se na vlastní kůži, a hodně bolestně, přesvědčily hrdinky z knihy Šárky Junkové s názvem Zachraň mě lásko.

Přiznám se, koupila jsem ji dceři k narozeninám a samozřejmě jsem ji hned přečetla (uznejte, jste některé také matky, měla bych vědět, co holka v sedmnácti čte, navíc když jí to koupím sama).

To jsem si dala! Jak jsem knihu otevřela, tak jsem ji mohla odložit až na poslední stránce. Četla jsem jedním dechem a při tom se potila obavou... co kdyby se proboha tohle stalo mojí dceři? Jak bych se zachovala, co bych dělala? Dokázala bych jí pomoci nebo bych byla taková vystrašená mrcha, jako matka jedné z hlavních hrdinek Jany?

Tématem knihy je problematika HIV a nemoci AIDS. Většina mladých lidí si myslí, že se jich HIV netýká, že patří do jiného světa, třeba někam do Afriky, ale opak je pravdou. Ostatně to nedávno proběhlo tiskem, onemocnění AIDS v ČR povážlivě přibývá.

Obě hlavní hrdinky knihy (mimochodem obě pochází ze Vsetína a žijí v Praze), se bolestně přesvědčí, jak jednoduché je nakazit se... na startu do života obě potká osobní tragédie - podezření na HIV pozitivitu. Vysokoškolačku Janu, velmi tichou a mírnou dívku, která se trošku bojí života, zajímá se hlavně o četbu, svůj osobní klid a studium, postihne velmi podobný osud jako docela jinou dívku, Leonu, až příliš veselou a důvěřivou, která miluje všechno, nejvíc sám život. Bere si plnými hrstmi všechno co přichází, a sama také hodně nabízí, hlavně v oblasti sexu. Osudy obou dívek se protnou ve chvíli, kdy ze zpráv v TV a z novin zjistí, že měly krátký, letmý poměr, pouhou několikaminutovou sexuální zkušenost s mužem, který záměrně šířil nákazu HIV mezi mladými ženami.

Myslím, že v tu chvíli jim hrůza sevřela žaludek (a mně při čtení také).

Nakazily se? A jestli ano, jak se s nemocí vyrovnají? Jak se na ně bude dívat okolí? Najdou ještě nějaký smysl života?

Může smrtelně nemocný člověk, na jehož nemoc neexistuje lék, vůbec ještě normálně žít?

Nejsem si jistá, jestli mi na všechny otázky kniha Šárky Junkové odpověděla, ale jedno vím, byla čtivá. A tolik pravdivá, že i dnes, když jdu Vsetínem kde bydlím, dívám se kolem sebe, jestli Janu nebo Leonu nepotkám... co bych udělala, kdybych je potkala? Pozvala bych je na kávu aby věděly, že nejsou na světě samy.

Jsem ráda, že moje dcera knihu „Zachraň mě lásko“ přečetla. A také další knihy Šárky Junkové (která mimo jiné odpovídá v Babinetu v diskusi pro náctileté).

Já přesně nevím, jak to vyjádřit, ale cítím, že ty příběhy pro ně mohou být varováním. A při tom jsou poutavé, čtivé a vzrušující.

Šárce Junkové dosud vyšlo :

Když padá nebe

Schody do ráje

Sejdeme se v nebi

Jak jsem potkala osud

Intimníček, aneb přepadla mě puberta

Štěstí chodí po špičkách

Zachraň mě lásko.