Cyklus kulatých stolů pro ženy různých věkových kategorií probíhá v rámci projektu „Quo vadis, femina?“ občanského sdružení Agentura GAIA. Cílem tohoto projektu je zpracovat současnou vizi žen, jejich představu o tom, co chtějí a potřebují, čím prospívají vedle svých rodin i nejširší společnosti. Smyslem kulatých stolů je uspořádat diskuse pražských žen. Zaznamenat argumenty, příběhy a zkušenosti, které pomohou diskutujícím ženám i širší veřejnosti vnímat femininní hodnoty, jako hodnoty stejně důležité jako hodnoty maskulinní. Diskuse mají přispět ke změně, aby se ženy přímo aktivně podílely na veřejném životě, aby ženy přímo ovlivňovaly společnost a město, ve kterém žijí.

Předchozí kulaté stoly: ZDE a ZDE

Je jim v průměru pětatřicet let. Kdyby se narodily jako muži nebo se rozhodly zůstat bezdětné, jejich životy by se pravděpodobně ubíraly docela jiným, v mnohém přímočařejším směrem. Maximum osobního nasazení by věnovaly do svých profesí, koníčků a společenského života. Vyhnuly by se řadě vnitřních konfliktů spojených s postavením ženy-matky v moderní společnosti. Většinou se však rozhodly využít svůj reprodukční potenciál, porodily a vychovaly jedno, dvě i více dětí, se kterými několik let zůstaly doma. Jak nyní hodnotí svou životní situaci, jsme se zeptaly devatenácti žen ve věku třicet až sedmačtyřicet let na dalším z kulatých stolů pořádaných v rámci projektu „Quo vadis, femina?“. Diskuse se ženami potvrdila, že v právě v tomto věku se nejvýrazněji projevuje nerovnost mezi produktivní a reproduktivní funkcí člověka v sociálním systému, která vytváří mnoho vnitřních konfliktů a napětí mezi pohlavími.

Mezi dvěma světy

Představíme-li si pestrou paletu žen, které se diskuse zúčastnily, jako pomyslnou úsečku ohraničenou dvěma body, uvidíme následující schéma. Na jednom pólu stojí svobodná, bezdětná, sebevědomá žena, která o sobě říká, že má svůj život pevně ve svých rukou. V zaměstnání podává stejné výkony jako muži, je schopná sama finančně pokrýt životní styl, který ji vyhovuje, z domácích prací vykonává jen nejnutnější minimum nebo se o ně rovnou měrou dělí s partnerem. „Pracuji v mužské profesi a neshledávám v tom problém. Jako ženě mi naopak leccos projde. Podle mně jsme si všichni rovni a je na nás, jakou roli si vybereme. I problém nižších platů pro ženy je otázka toho, jestli si to ženy nechají líbit“ říká bývalá au-pair, která v současné době pracuje jako prodejce v komerčním sektoru.

Na druhém pólu ovšem také stojí žena, která údajně drží život pevně ve svých rukou. Takové ženě bychom mohli říkat stoprocentní maminka. Čím více dětí, tím lépe. S každým dalším potomkem člověk objevuje nové zázraky života a učí se nový věcem. Rodit a vychovávat děti je přeci mnohem lepší, než sedět osm hodin denně v kanceláři. I tento typ ženy má sebevědomí a elánu na rozdávání a nezalekne se ani role samoživitelky. Nakrmit děti není tak neřešitelný problém, když to člověk dělá s láskou. „Jsem sedmnáctým rokem vdaná a třináctým rokem kojím děti. Nikdy jsem se nechtěla vdávat a plánovala jsem, že budu svobodná matka. Mít hodně dětí jsem chtěla už jako malá holka, asi jsem se pro to vyloženě narodila. Ani na chvíli nepociťuji jako handicap, že nemůžu být třeba špičkovou manažerkou. Nakonec jsem se vdala, protože jsem náhodou potkala naprosto ideálního muže. Na manželovi sice nyní jsem ekonomicky závislá, ale nijak mi to nevadí. Neznamená to, že jsem na něm závislá také sociálně“ tvrdí o sobě pětatřicetiletá matka pěti dětí.

Źádnou většinovou společnost ovšem netvoří lidé pohybující se na krajních pólech. Totéž platí i o našich ženách. Odchod na mateřskou dovolenou pro většinu z nich znamenal zásadní zlom, změnu pohledu na vlastní potřeby, hodnoty, zájmy i společenskou identitu. Své děti milují, ale...

Práce v domácnosti je nudná a vyčerpávající

V české rodině vesměs platí, že kdo je doma, musí uklidit. Zní to logicky. Proč by také měl uklízet ten, kdo přichází večer z práce. Ovšem ve chvíli, kdy se žena ocitá na mateřské dovolené, se většinou těší hlavně na novou životní situaci spojenou s mateřstvím a na postupné seznamování se svým potomkem. V takové chvíli se na hory špinavého nádobí myslí je ztěží. Zvláště prvorodičky se veškeré péči o dítě teprve učí a zabere jim naprostou většinu času. Jak popisuje jedna z účastnic, „Chci se maximálně věnovat dceři, ale nakonec jí tolik času zase dát nemůžu. Musím udělat spoustu věcí kolem, jak domácích prací, tak práce za peníze po večerech u počítače, protože manželův plat na zabezpečení rodiny nestačí. Je mi moc líto dcerce říkat, že si s ní nemůžu hrát, protože zrovna myji nádobí. Měla jsem navíc potíže s kojením a s poporodní depresí, takže mateřství pro mě není zrovna snadné období. Vzhledem k tomu, že doma jsem vždycky byla posuzovaná podle výkonu, beru to jako obrovské selhání“. Ženu, která miluje domácí práce, bychom mezi účastnicemi našli asi těžko. Názor většiny diskutujících žen stručně vystihuje výpověď šestatřicetileté porodní asistentky na mateřské dovolené: „Jednou bych zase chtěla dělat práci, která mě baví a zároveň je společností finančně ohodnocená. Podle mě práce v domácnosti nemůže člověka na delší dobu uspokojit. Pro mě není důležité, jestli ji devalvuje společnost, ale mě samotnou prostě nebaví. Beru to jako nudnou

a dost vyčerpávající povinnost“.

Nutnost nebo stereotyp

Jedna lidová moudrost říká, že každá žena dává v kuchyni hrníčky na stejné místo jako její maminka, babička a prababička. Z diskuse ovšem vyplynulo, že řada žen řeší, jak najít hranici mezi přirozeným předáváním generačních zkušeností a stereotypy, které už generaci mladší žen nejsou k ničemu užitečné. Mnohé z nich u sebe vnímají přílišný důraz na domácí práce jako prokleté dědictví, kterého by se rády zbavily a přizpůsobily život více svým potřebám. Zemědělská inženýrka, která byla deset let doma se svými dcerami, popisuje svojí zkušenost těmito slovy: „Pro mě byla velkým vzorem moje babička. Vždycky měla vzornou domácnost, prostřený stůl a upečenou bábovku. Sama jsem se snažila žít tak trochu postaru, jako na venkově. Ovšem jak přibývalo povinností, začala jsem se dostávat do vnitřního rozporu. Plně se věnovat práci v domácnosti už mě neuspokojovalo a měla jsem pocit, že nic nedělám, přestože doma bylo pořád spousta práce.“ Změnit zaběhnuté stereotypy bývá složité, jak vypovídá bývalá církevní misionářka a matka dvouleté dcery: „Byla jsem vychovaná tak, že doma musí být vždycky perfektně uklizeno. Vím, že je to hloupost a nenávidím to na sobě, ale neumím si s tím poradit. I když si jednou řeknu, že nechám nepořádek, pak mám pocit totálního selhání“. Ženy se stereotypy bojují někdy méně, někdy více úspěšně. „Trochu teď řeším problém s maminkou svého manžela. Podle ní se někde stala chyba, když není každý den v poledne na stole teplá polévka. Snažím se tyhle stereotypy nabourat, ale ne tím, že něco vysvětluji nebo omlouvám. Prostě se snažím žít jinak. Chci aby bylo dobře mně a mojí rodině a neohlížím se na to, co si myslí okolí“ říká milovnice koní, bývalá instruktorka jezdectví a v současnosti žena na mateřské dovolené. Další z účastnic diskuse výstižně popisuje negativní dopad stereotypů na postavení ženy ve společnosti: „Proč se nikdo z nás na prvním místě nezabývá tím, kdo vládne naší společnosti? Pořád řešíme domácí práce. Ženská má dělat, co jí baví. Proč se tak zabýváme domácností, když nás nebaví? Podle mě světu vládne ten, kdo umí rozdělit práci a má kolem sebe šikovné mravenečky. My ženy jsme často právě těmi mravenečky a pořád se zabýváme drobky na podlaze, místo abychom si třeba přečetly volební programy politických stran, rozhlédly se kolem sebe...“

Placená výpomoc

Před rokem 1989 si placenou výpomoc v domácnosti mnoho rodin nedopřávalo, a pokud přeci jen ano, málokdo z okolí o tom věděl. S rozvojem podnikání a tržní ekonomiky však i u nás tento fenomén přestává být ojedinělý. Na otázku jak nejlépe zhodnotit domácí práci, odpověděla v internetovém diskusním foru projektu „Quo vadis, femina?“ jedna žena, že nejlepší způsob je nechat všechny domácí práce dělat placenou externí sílu. To podle pražského průměru vychází cca na 30 000 korun měsíčně. Jak se shodly účastnice diskuse, u žen na mateřské dovolené vzhledem k jejich omezeným finančním příjmům záleží hlavně na libovůli manžela, zda bude na domácích pracích sám aktivně participovat nebo zda zaplatí výpomoc. Třiceti čtyřletá socioložka z Prahy si v tomto směru svou situaci pochvaluje: „Mám velmi demokratického muže, který mi sám nabízí, abych si našla placenou pomoc na práce, které mě nebaví, jako třeba na žehlení. Moc si vážím toho, když vím, že nemusím všechno dělat sama“. Terapeutka působící na půl úvazku ve své profesi a na půl úvazku v domácnosti je také velmi spokojená s dohodou, ke které s manželem dospěli: „Manžel mi najal placenou pomocnici a já pochopila, že veškeré zabezpečení chodu domácnosti ode mně ani neočekává. Na půl úvazku jsem zaměstnaná doma a na půl úvazku pracuji mimo domácnost. Můžu si nechávat peníze, které si vydělám a od manžela dostávám příspěvek na domácnost, což mi připadá velmi seriozní. Z domácích prací dělám hlavně to, co mě baví“.Pětačtyřicetiletá podnikatelka naopak popisuje situaci, kdy domácí práce vykonával její manžel: „Rodinu jsem převážně živila já. Peníze nejsou nejdůležitější, ale dokážou hodně posunout misky vah ve vztahu. U nás to došlo tak daleko, že zatímco já jezdila na víkendové semináře, manžel doma vařil a uklízel.“

Domácnost versus kariéra

Málokterá žena v dnešní společnosti, alespoň jak vyplynulo z diskuse, zaujímá během mateřské dovolené jasný postoj ke své společenské identitě. Chtě nechtě život ženy je výrazněji ovlivněn biologickou reprodukční funkcí než život muže. Přestože ženy dnes běžně chodí do zaměstnání a často vydělávají stejně jako muži, podle společenského hlediska stále „patří k dětem“. Toto úzké spojení s dětmi a jejich potřebami ženám často emočně, časově a organizačně potlačuje jiné aspekty života, než je mateřství.

Většinu žen péče o děti naplňuje, na druhé straně se ovšem potýkají s frustrací z nedostatku finančních prostředků. Touha těchto žen po návratu do zaměstnání je spíše ekonomickou nutností, jako v případě matky trojčat, která nedávno začala pracovat v neziskové organizaci. „Vždycky jsem byla zvyklá na ekonomickou soběstačnost, kromě období na mateřské. Pro mě to nebylo hezké období, protože peněz se mi nedostávalo. Manžel mnoho nevydělával a najednou mi odpočítával, kolik můžu utratit. S něčím takovým jsem se nikdy dříve nesetkala. Finanční závislost je pro mě něco hrozného. Velice mi pomohlo začít pracovat

a dostávat za svou práci peníze.“ Podobnou zkušenost zažívá i další z účastnic diskuse, která svou situaci popisuje slovy: „Manželův plat není nijak velký a já si připadám jako v okovech, protože jsem nikdy nebyla zvyklá být bez peněz. Chtěla bych jít ty peníze vydělat, ale ono to nejde. Vadí mi pohled na ženu s dětmi jako na někoho, kdo není schopný pracovat jen proto, že by dítě mohlo být náhodou nemocné. Připadám si nesmírně znevýhodněná. Navíc během mateřské dovolené jsem měla problém s tzv. zblbnutím. Zjistila jsem, že už pomalu ani neumím mluvit“.

Snad ještě častějším důvodem k návratu do zaměstnání však bývá touha po profesním a intelektuálním rozvoji. „Ekonomickou závislost od manžela nijak nepociťuji. I přesto jsem se vždycky snažila aspoň něco málo vydělat pro dobrý pocit, abych se necítila frustrovaná tím, že nechodím do práce. I tak se ale cítím frustrovaná. Rozum mi říká, abych byla co nejvíc s dětmi, dokud jsou malé, ale na druhou stranu se nemůžu vzdát svých ambicí. Nejraději bych svoje ambice ztratila, protože mě hrozně trápí. Bohužel jsem ambiciózní člověk a proto se to ve mně pere. Zjišťuji i limity toho, když chci pracovat. Manžel by byl i ochotný zůstat doma místo mě, ale já stejně tolik jako on nevydělám a nebyla bych schopná do práce věnovat tolik energie. Hledám teď cestu, jak pracovat a zároveň nepřijít o děti“ říká pětatřicetiletá architektka, matka dvou dcer. Podobný problém přivedl dvaačtyřicetiletou geoložku k tomu, aby se aktivně zabývala ženskou otázkou: „K feminismus mě přivedl společenský, myšlenkový a náladový pokles po porodu a na mateřské dovolené. Příčinu vidím v tom, jak se naše společnost dívá na ženu, která má děti. Snažím se zlepšit postavení ženy

a dělám osvětu, kde můžu“.

Proč tedy ženy i přes svůj dvojznačný postoj k mateřské dovolené stále zůstávají s dětmi a často se

i dobrovolně vzdávají možnosti, aby byl na rodičovské dovolené jejich partner? Důvody se pravděpodobně velmi různí. Může to být neochota partnera, lepší zaměstnání partnera, zažitý stereotyp, podle výpovědí účastnic diskuse však nezanedbatelnou roli hraje také vidina domácího tepla a pohodlí a chuť vyzkoušet si novou životní situaci. Žena, která je zatím bezdětná a úspěšně se věnuje kariéře, se této nové životní situaci nebrání: „Líbilo by se mi někdy být ekonomicky závislá na partnerovi, nechodit do práce a nemuset pořád podávat výkony. Je to mnohem pohodlnější“. Jiná žena, socioložka se dvěma dětmi o sobě říká: „Nebojím se, že bych si i s dětmi nemohla vydělat peníze. Mám slušné profesní sebevědomí a i teď během mateřské občas dělám po večerech sociologické analýzy. Mohla bych klidně pracovat i víc, ale nechce se mi. Jsem na to líná“.

Život v širších souvislostech

Dělba práce v domácnostech, podíl na výchově dětí či výše finančních příjmů obou partnerů mohou být

i přes zaběhnuté stereotypy dnes již v jednotlivých rodinách různé, což účastnice diskuse svými výpověďmi více méně potvrdily. Řada z nich se však také zamýšlela nad životem ženy v širších souvislostech, v kontextu společenské atmosféry, ve které všichni žijeme a která nás ovlivňuje. „Když jsem s druhým dítětem byla na dovolené v Řecku, udivilo mě, že i krásný mladý muž na ulici začal obdivovat moje dítě

a povídat si o něm. S tím jsem se v Čechách v životě nesetkala. Tenkrát jsem si řekla, že bych chtěla žít v zemi, kde muži mají rádi ženy proto, že jsou ženami a ne proto, že se snaží být jako muži. Ve vládě nad světem obecně převažuje mužský princip. Podle toho vypadá i naše životní prostředí, ve kterém se děti nemůžou normálně pohybovat, aniž by hrozilo, že je přejede auto. Prostředí by mělo být víc přirozené, přátelské k rodinám s dětmi. Věřím, že nakonec by to více vyhovovalo i mužům“ vypráví mladá maminka tří dětí. Podobný názor má i další žena, která se sama zabývá osvětou v oblasti rovných příležitostí pro ženy

a muže: “Média se nám snaží namluvit, že světu vládnou politici. Je to ale kapitál a většinu kapitálu vlastní muži. Proto diktují, jak bude svět vypadat. Jediná cesta k lepšímu postavení žen podle mého vede přes ekonomickou nezávislost. Na druhé místo bych zařadila výchovu dětí, což je výzvy pro nás pro všechny. Moje práce na zlepšování postavení žen směřuje k tomu, aby se moje dcera měla lépe než já“.