Za dob totalitního temna, kdy u nás vládlo veřejné informační embargo o životě na západě, k nám pronikaly ilegální zprávy o pohádkové úrovni západních služeb.

Zprávy šířili šťastlivci, kteří získali devizový příslib a mohli vycestovat do zakázaných zemí zlých kapitalistů. Jako malé děti s otevřenou pusou jsme poslouchali neuvěřitelné pohádky, jak v tržním konkurenčním prostředí platí do slova a do písmene heslo: Náš zákazník - náš pán. Ochotní řemeslníci, odvádějící kvalitní práci a plnící i nemožná přání klienta, nám připadali jako princové z pohádky.

U nás se totiž v té době razilo korupčním a nedostatkovým razítkem zcela opačné heslo: Náš řemeslník - náš pán. I proces konkurence platil opačně. Místo toho, aby si řemeslníci konkurovali v boji o zákazníka, konkurovali si zákazníci v boji o řemeslníka. Lidé sháněli tzv. meloucháře, kteří si mimo svého zákonného zaměstnání na černo přivydělávali tzv. melouchy. Pokud se lidem podařilo sehnat pana mistra meloucháře, začali se na jeho příchod připravovat. Sháněli (dříve se nenakupovalo, ale shánělo) nejenom materiál potřebný k opravě či ke stavbě, ale také zásoby dostatečného jídla a pití pro pana mistra. Bylo tradicí, že paní domu si svého meloucháře hýčkala vybranými lahůdkami, aby ho naladila na práci. Melouchářské řemeslo mělo opravdu zlaté dno. Mnohdy po odchodu pana mistra zbyla paní domu jen prázdná peněženka, lednička a někdy i oči pro pláč nad zfušovanou prací. Sehnat dobrého fachmana bylo terno. A tak jsme se po revoluci těšili na konkurenční ráj, kdy se konečně objeví naši princové z pohádky a splní nám, co nám na očích vidí. Ale ouha, přes naše pohádkově růžové brýle přibarvené optimistickým ekonomickým sloganem trh všechno vyřeší, začala brzo prosakovat černá realita. Ukázala, že trh není žádný samospasitel a vždy záleží na poctivosti, zodpovědnosti a odbornosti konkrétních lidí.

Pokud vás postihlo zemětřesení v bytě v podobě výměny stoupaček, oken apod. a firma provádějící rekonstrukce provedla opravy postupně v jednotlivých bytech a zahájila i ukončila práce v daném termínu, gratuluji vám. Od většiny mých známých, kteří zažili nouzový stav rekonstrukcí, jsem slyšela jen zoufale bezmocné úpění. Některé firmy si rozdělají více prací najednou, bez ohledu na to, jestli slíbené opravy zvládnou v plánovaném termínu. Což dělají samozřejmě na úkor zákazníků. Jejich organizace a průběh práce se podobá vpádům jednotky rychlého nasazení v kteroukoli denní i večerní hodinu. Vpadnou do bytu nadělají bordel a odejdou od rozdělané práce, protože musí dodělat jinou zakázku. Ale i v případě, že nemusí odejít pracovat jinam, stejně lítají z bytu do bytu, protože pro dokončení v jednom bytě nemají materiál, anebo zrovna není k dispozici zedník, instalatér či lakýrník, který má práci dokončit. A tak oběti rekonstrukce žijí ve svém bytě jako bezdomovci, neustále si hledající místo, kde by mohli přežít ve zdraví rekonstrukční pohromu. Nikdy neví, kde si ustelou. Stěhují nábytek z místnosti do místnosti podle toho, kde zrovna jednotka rychlého nasazení řádí.

V chování řemeslníků a šéfů firem se sice objevily změny, chovají se slušně, a často pracují od nevidím do nevidím. Ale co je to platné, když organizací a postupem práce kartáčují obětem jejich řádění nervy a stávají se jejich noční můrou. I nad kvalitou odvedené práce často člověk postižený jejich dezorganizací spláče, protože dnes všichni dělají všechno, a tak odbornost vzala za své.

Masová invaze kouzelných princů v podobě řemeslníků, kteří by odvedli kvalitní práci a klientovi splnili, co mu na očích vidí, se po revoluci nekonala. Oni se u nás totiž vyskytovali již za dob nekonkurenčního prostředí, jenomže patřili mezi ohrožený druh, zrovna tak jako dnes. Znáte-li dobrého řemeslníka či celou firmu, držte se jich a hýčkejte si je. Konkurenční boj zákazníků stále trvá. Sehnat dnes solidní firmu, která dodrží, co slíbila je zase terno jako za totality. Konkurenční prostředí v českých zemích působí na trh zcela opačně. My Češi holt vždycky musíme vynikat nějakou Švejkovinou.