Minulý týden jsem učinila svůj 472. pokus, rozloučit se s některými špeky a nechala jsem se kamarádkou vytáhnout na spinning.

Jízda na kole? Hodinku? A s příjemnou hudbou? Žádný problém, hýřila jsem sebevědomím ve vzpomínce na všemožné sportovní kroužky, kurzy a soustředění. Bohužel jsem si neuvědomila, že to bylo asi tak před sto lety a patnácti kily a že když dobíhám ráno autobus, ještě večer sípu jak prasklá pneumatika.

Nevaroval mne ani poněkud těsnější dres, ze kterého jsem vyklepala prach a několik rodinek molů, a srdnatě jsem vyrazila, připravena bojovat o nejlepší čas v historii.

Jak se ukázalo, bojovala jsem o holý život. V recepci nás uvítali tak obřadně a vážně, až jsem s obavou očekávala decentní upozornění, že cvičit smíme pouze v kravatě nebo velké večerní róbě.

V šatně jsem se nasoukala do oblečku a mrkla do zrcadla. Zírala na mne černobílá jitrnice, které řezník poněkud přál, takže se z ní náplň tlačí ven a vytváří boule. Nasadila jsem botky - jediný to kousek na mém těle, který působil dojmem, že pravidelně cvičím - a s kamarádkou jsme naklusaly ke kolům.

Místnost mě trošku vyděsila. Sice se nenaplnila má noční můra, že zdi budou prosklené a pro návštěvníky centra budeme vetší atrakcí než lochneska hrající na kytaru, ale místnost byla tak maličká a kola tak blízko u sebe, že když jste se otřeli ručníkem, osušili jste zároveň i jezdce o dvě kola dále, a sesedat jsme museli synchronizovaně, jako akvabely.

Vstoupil trenér a usmál se na svižného staříka, který už deset minut snaživě šlapal. Když se zeptal, kdo je tu dnes poprvé, přiznala jsem se samozřejmě jen já, a tak se všichni bavili komickou scénkou "nastavení kola".

Sympaťák mi nastavil výšku sedla jako pro nejvyšší modelky a poručil šlapat. Podle jeho pokynu jsem se do toho pořádně opřela a rozkývala své tělo tak,že jsem bezmála sundala z kola své dvě sousedky. To už jim tak komické nepřipadalo.

"Mohl byste mi to sedlo trošku snížit,přece jsem si nezaplatila, abych se tu zabila, že?" žertovala jsem ve snaze zachránit trapas. "To jistě ne," odtušil suše trenér,"ale už jsem tu pár lidí uštval."

Pomalu jsme se rozjeli. Prvních dvacet minut jsem se zvládla i usmívat, ale pak přišla krize.

Potila jsem se tak, že jsem připomínala Niagarské vodopády, a šlapala jsem už jen díky posmrtné křeči. Zatímco já v duchu litovala, že jsem nesepsala poslední vůli, trenérovi se čelo ani neorosilo, chvílemi mezi námi poskakoval a voláním: "ťup ťup ťup ťup ťup" se nám snažil naznačit požadovanou kadenci šlapání.

Když si nás dokonce několikrát vyfotil, začala jsem vzpomínat, kolik let je nejvyšší trest za vraždu. Ale stejně jsem poslušně šlapala dál vědomá si toho, že když ho někdo z nás naštve, stačí, aby lehce šťouchl do čiperného staříka na kraji a všichni se složíme jako domino. Poslední minuty už se mi jelo docela dobře, asi že jsem byla v kómatu a nic nevnímala.

Nakonec na mne smrt číhala ještě dvakrát - když jsem uklouzla ve sprše a zblízka prozkoumala kuří oko starší spolujezdkyně, a poté když se mi cestou autem rozleželo svalstvo a při výstupu se mi roztřesené nožky podlomily jako sirky. Stejně půjdu zase. Musím se přeci podívat, jestli na nástěnce visí naše fotky s červeným nápisem: "Navštěvujte nás pravidelně, nebo dopadnete takto!!!"

P.S. O tom, jak vypadalo ráno snad nemusím vyprávět... Přála jsem si být had, který když jde, tak vlastně leží...