Dvacátý čtvrtý dobrodružný příběh středověkého šlechtice a detektiva Oldřicha z Chlumu pod názvem Duch znojemských katakomb vyjde v nakladatelství MOBA v úterý 5. února.

Jak už název napovídá, Vlastimil Vondruška zavede čtenáře do Znojemského hradu a jeho tajemných katakomb.

------------------------------------

Vlastimil Vondruška, Duch znojemských katakomb

Oldřich z Chlumu přijíždí spolu s panošem Otou jako jeden z vyslanců českého krále do Znojma, kde se koná jednání o smíru mezi moravskou a rakouskou šlechtou. Vše je předem dohodnuto a jde jen o to, aby se ochota ze smíru veřejně potvrdila. Purkrabí znojemského hradu proto očekává spíše dvorskou slavnost než ostrou půtku vyslanců. Jenže hned druhý den zmizí jeden z mladých českých šlechticů. Je to o to víc znepokojivé, že o čtyři roky dříve tu stejně nevysvětlitelně zmizel jeho starší bratr. K dovršení všeho se duch staršího bratra objeví přímo na hradě a pak zmizí v tajemných katakombách, jimiž je město pod zemí doslova protkáno.

-------------------------------------------

Ukázka z knihy:

Sotva za panošem Otou zapadly dveře šenku, Oldřich z Chlumu se pokusil trochu narovnat, dřevěná lavice pohodlná nebyla a on na ní vysedával od odpoledne. Upil ze svého džbánku, vždycky jedl a pil střídmě. Pak pohořelického rychtáře požádal, aby mu pověděl, co tedy ví o vraždě svého švagra ve Znojmě.

„Má sestra to poví vašemu panošovi lépe,“ bránil se.

„To nevadí. Rád si poslechnu, co řekla tobě. Před mým služebníkem by se mohla ostýchat,“ kroutil hlavou Oldřich z Chlumu. Věděl, že tohle je nejjistější způsob, jak si nezávisle ověřit výpovědi svědků. Rychtář Hejda to tak pochopil a přestal se bránit.

„Dobrá, začnu těmi démony. Nebo lépe řečeno duchem jistého zemřelého rytíře. Před pěti lety se totiž ve Znojmě jeden ztratil. Byl z Vysočiny, jakýsi Adam z Taubensteinu. Celkem jasný případ, ale vyšetřoval ho nějaký úředník z Prahy a byl zřejmě úplně neschopný, protože nic neodhalil.“

„Říkáš jasný. Jak to tedy se zmizením toho rytíře bylo?“ přerušil ho trochu upjatě Oldřich z Chlumu. Nebyl uražený, spíše ho zajímalo, co se o tom říká mezi lidmi.

„To dá rozum, někdo ho zabil a jeho mrtvolu ukryl. Najít se ji sice nepodařilo, ale ten mládenec rozhodně mrtvý je. Uznal to i zemský soud a dědictví po rodičích připadlo jeho mladšímu bratrovi. Ostatně, události posledních dnů jeho smrt potvrzují, jinak by se přece nemohl jeho duch zjevovat. Začalo to tak, že před dvěma týdny přijeli do Znojma moravští velmožové a druhý den se na hradě, věřte tomu nebo ne, objevil duch toho zavražděného rytíře. Můj švagr Mannhard ho potkal. Vidět zemřelého, který se vrací mezi nás živé, nese smůlu!“

„Mannhard před pěti lety purkrabím ve Znojmě nebyl. Pokud vím, žil ve Vídni a těžko Adama z Taubensteinu znal. Jak ho tedy mohl poznat? Ať již to byl živý člověk nebo duch.“

„Toho ducha vidělo víc lidí. Mohli se mýlit, pravda, ale jeden svědek se rozhodně mýlit nemohl. Poznal ho totiž jeho bratr. Víte, on tam úplnou náhodou přijel spolu s moravskými rytíři. Jmenuje se Vojslav z Taubensteinu a byl prý na pokraji zhroucení, když ducha uviděl. Se sepjatýma rukama prosil znojemského purkrabího, aby ho před ním ochránil. No a hned pak zmizel i on.“

„Takže ho tvůj švagr hlídat nedal?“

„To není pravda! Víte vy ale, jak to ve Znojmě na hradě vypadá? Dvě delegace velmožů, s nimi jejich družiny. Zmatek nad zmatek, všude lidí, že se jich nedopočítáte. Můj švagr postavil strážného ke dveřím do komnaty, kde byl Vojslav s několika dalšími rytíři ubytovaný. Další muž pak střežil vchod do paláce.“

„Bezpečnější by snad bylo, kdyby ho ti dva doprovázeli na každém kroku.“

„To si Vojslav z Taubensteinu nepřál.“

„Tomu nerozumím, chtěl přece ochránit před oním duchem?“

„Ano, to chtěl. Ale prý ho štvalo, aby mu pořád někdo stál za zády, protože měl údajně ve Znojmě ještě jiné poslání. Jak to vlastně myslel, to vám nepovím. Možná o ochranu požádal v prvním úleku, ale pak si to rozmyslel. Třeba se mu to v hlavě rozleželo a připadlo mu hloupé, aby ho strážní chránili před duchem. Ostatní rytíři by se mu mohli smát. Navíc ho ve dne démoni ohrozit nemohli.“

„To zní logicky,“ připustil Oldřich z Chlumu. „Vraťme se však zpátky k tomu zjevení. Řekla ti tvá sestra, kde ho manžel potkal? A jak přesně ten duch vypadal?“

„Bylo to určitě ještě před půlnocí, hned první noc, co moravští velmožové přijeli. Můj švagr byl pečlivý úředník a kontroloval pořádek. To víte, během dne přijely desítky mužů. Zrovna se vracel z předhradí, když ducha zahlédl, jak kráčí od paláce k bráně. Byl bledý, bílý a jen se tak vznášel. Ale to ho ještě tolik nevylekalo, protože netušil, kdo to je. Jenže vzápětí vyběhl z paláce Vojslav z Taubensteinu, a když mého švagra zahlédl, utíkal k němu. Byl stejně bledý jako ten duch, možná ještě víc. Krve by se v něm prý nedořezal. Tehdy ho požádal o ochranu a vysvětlil mu, že to je duch jeho bratra. Vyběhli bránou do předhradí a toho ducha ještě zahlédli, jak mizí ve fortně, kterou se vstupuje do hospodářského dvora. Čeleď s loučemi v rukách prohledala o chvíli později celé předhradí. Nebylo to snadné, protože skoro všude spali členové družin velmožů. A víte, jak neurvale se tihle lidé tváří, pokud je někdo budí. Jejich pány ovšem švagr nebudil, ti spali v paláci. Když o tom vyprávěl mé sestře, zapřísahal se, že jim nikdo uniknout nemohl. Brány byly zavřené a strážní je nikomu neotvírali. Ale ten duch jako by se rozplynul.“

„A v tom zmatku zmizel Vojslav z Taubensteinu?“

„Ne, to bylo o den později. Buď po obědě, nebo spíše někdy v noci. Ve dne by mu asi démon ublížit nemohl. Postrádat ho začali až následující ráno, když jeho spolunocležníci zjistili, že na svém lůžku nespal. To ještě nebylo nic divného, mohl být u ženské. Jenže neobjevil se ani v hodovním sále, kde se podávala ranní kaše. Nepřišel ani na jednání s rakouským panstvem, to už bylo vážné. Teprve pak ho začali hledat. Jenže nikdo nic neviděl, neslyšel, nevšiml si. Bránou určitě neprošel, koně měl ve stáji. Zmizel.“

„A co smrt tvého švagra purkrabího? U toho žádný duch nebyl?“

„Mannharda našla má sestra ve sklepení hradního šenku. Víte, on dost pil, nejspíše tam chodíval na víno.“

„Proč neposlal služebníka?“

„Ve dne by to udělal, ale tohle se stalo v noci. Byl na obhlídce hradu a zřejmě nechtěl, aby o tom věděla má sestra, proto tam šel sám. A kromě toho, ale to si myslím jen já, měl tam možná i jiné spády. Víte přece, jak to v šencích chodí?“

„I v tom vašem pohořelickém?“ zeptal se pobaveně Oldřich z Chlumu a nenápadným pohybem hlavy ukázal na šenkýřovu dceru. Dívala se z okna, ale zjevně je nenápadně poslouchala. Teď uraženě pohodila hlavou a odešla do kuchyně.

„Proč by to tady mělo být jiné? Jsme jen lidé,“ opáčil dobromyslně rychtář Hejma. Dál to ale nekomentoval a vrátil se ke smrti znojemského purkrabího.

„Mannhard ležel pod schody, jako by si zlomil vaz. Měl prý ve tváři úlek. Možná zahlédl toho ducha.“

„Takže to mohla být nešťastná náhoda. Byl opilý, klopýtl na schodech a zabil se.“

„To těžko,“ odmítl to pohořelický rychtář. „Měl v zádech tři bodné rány.“

„Tos mohl říci hned na začátku,“ ušklíbl se Oldřich z Chlumu. „Ale pořád nechápu, čeho se tvá sestra tolik bojí? Proč v chvatu opustila Znojmo?“

„Co zmizel mladý Vojslav z Taubensteinu, nikdo už toho ducha nespatřil. Sestra se mi však přiznala, že ona jediná ano. Jak jsem řekl, manželovo tělo objevila ona. Byla noc, a protože nebyl doma, vydala se ho hledat, ale v podstatě šla najisto. V šenku sebrala voskovici a zapálila ji křesadlem. Sestoupila s ní do sklepení a tam ležel. Sklonila se a zjistila, že je mrtvý. Pak zaslechla v chodbě před sebou podivné zvuky. Jako by tam někdo těžce dýchal. Jak jsem řekl, je to ženská, která má pro strach uděláno. Nejdřív křikla do tmy, kdo tam je, ať se neschovává. Protože nikdo neodpověděl, popadla do ruky hůl a vydala se do chodby. Tou se jde ke sklepení se sudy. A tehdy ho zahlédla. Zahrozil jí a zmizel.“

„Jak si může být jistá, že to nebyl nějaký ožralka, který se tam pohyboval ze stejného důvodu jako její manžel? Nebo co když to byl vrah? Z masa a kostí.“

„Byl to duch Adama z Taubensteinu. Ten přízrak měl totiž na sobě plášť s rodovým erbem. Stejný měl na sobě, když ho zahlédl můj švagr.“

„To v té tmě poznala?“

„Erb prý zlověstně svítil. Ale to není asi přesné, spíše vypadal, jako když se slunce blyští na čepeli vyleštěného meče. Jenže to neznáte mou sestru. Hnala se za ním, ale on jí zmizel. Zastavila se až u sudů, kde sklep končí. Podívala se za každý z nich, ale nic. Právě chtěla odejít, když se ozvalo: ,Teď jsi na řadě ty!ʻ Nebyl to však lidský hlas. Tak hovoří jen démoni. Přicházel ze všech stran, jako když je kolem vás bouřka. To už bylo moc i na ni a utekla. Ráno si sbalila věci a odjela do Pohořelic. Víc opravdu nevím.“