Když byla doma moje žena s tehdy malým Kristiánem, byla to paradoxně katastrofa. Bylo to sice šťastné období, ale náš dosavadní život byl naprosto narušen. Z energické a šmrnc ženy se stala hromádka neštěstí, která jen dokola fňukala nad tím, jak strašně náročné to je. Nevařila, neprala, neuklízela a stále jen lamentovala nad tím, jak moc živé dítě Kristián je. Tehdy nám to téměř přestalo fungovat. Nedokázala zůstat normální. Mateřskou prostě nezvládla. Neměli jsme žádné společné téma a žili jsme v dětském bytě, s čímž jsem nikdy nesouhlasil. Všude. Všude byly Kristiánovy věci. Co dělala celé dny? Proč nikdy nebylo uklizeno? Proč jsme se odcizili? Teď se karta obrátila v můj prospěch.
Ano, možná jsem trochu zhrzený, protože jsem tehdy netušil, že dítě mě svým způsobem připraví o ženu. Vždycky byla průbojná, rozhodná, společenská a velmi ženská. Po dítěti? Všechno naruby a už to tak zůstalo. Pořád jen peníze, peníze, nosíš málo peněz, nestíhám, neumím, nebaví. Teď je těhotná podruhé. Spoléháme asi oba na to, že druhé dítě náš vztah alespoň lehce napraví a rozmazlený Kristián spadne trochu z lopaty. Že se věci dají konečně do pořádku. Tehdy jsem pořád poslouchal, že mám v práci pohodu a že ona je na všechno sama. Tentokrát jí to však spočítám a dokážu jí, že to jde diametrálně odlišným způsobem, než který praktikovala moje žena. Já s Kristiánem po těch hřištích chodívám a slyším vlastně pokaždé totéž. Ženy s papírovými plenami, kupovanými příkrmy, ale hlavně s mobilem, pořád brečí nad tím, že je to šílené období a pořádný zápřah. Nic nestíhají a jsou pořád unavené. Ale jsem si jistý, že je to přehnané. Já, jako organizovaný člověk už mám předem všechno perfektně promyšlené. Když se totiž dodržuje nějaký řád a člověk není líný, jde si všechno naplánovat a stíhat i s dítětem. To by ale dnešní maminky nemohly půl dne prosedět na diskuzích a druhou půlku na telefonu s kamarádkou. Jednou mám dítě, tak je pro mě na té mateřské hlavní náplní, mám dojem. Koneckonců ženy za pobyt doma s dítětem berou plat, tak jaképak pořád šílené období? Na rozdíl ode mě nemusela moje žena na mateřské vstávat ve 4 ráno, dodržovat v práci striktně stanovené pauzy a hned zpět k pásu. Nemusela přemáhat únavu na nočních směnách a odtahat tuny a tuny materiálu. Seděla si doma v loudavém ránu u kafe, v županu, ne v nepohodlném pracovním oblečení a jediná její povinnost byla dítě oblíknout a nakrmit. Něco málo uklidit a navařit. Tohle se nedá zvládnout za těch x hodin?
Jsme domluvení, že tentokrát mateřskou absolvuju já. Ona s tím kupodivu souhlasila bez problémů. Bude asi hodně překvapená, až uvidí, že co žena kolikrát nezvládne, muž zvládne skoro s prstem v nosu. A možná ji konečně taky dojde, co ve mně má.
Artur, 37 let
Pokud se chcete i Vy podělit se svým příběhem, napište nám do redakce na bara.klimova@babinet.cz.
Redakčně zpracovala Bára Klímová
Zdroj toto: pixabay.com
Procvičte nejen pravopisná cvičení, diktáty, ale i kvízy, časté chyby, doplňovačky a vše, co pomůže ve výuce Vám nebo dětem
Vaše názory
Dobrý den. Kojit budete levou zadní, nebo s prstem v nose? Anebo obojí? Omlouvám se za cynismus, ale trochu jste si o něj řekl. Dobu pobytu doma s dětmi v jejich prvním roce života považuji za nejklidnější, nejméně stresující období svého dospělého života. Byla to doba vyvařování a žehlení látkových plen a přípravy pokrmů z čerstvých surovin, o domácnost jsem se starala bez problémů a přesto jsem měla ještě spoustu času na procházky apod. (Pak už je to horší, jakmile děti lezou a začnou chodit, jsou časové nároky mnohem větší a trvání na plánech je často na úkor klidu a spokojenosti dítěte, protože dítě na vaše plány kašle - chce svět objevovat podle svých potřeb.) Měla jsem ovšem štěstí: zdravé děti a žádnou poporodní depresi. Každé dítě je ale jiné a každá maminka jinak snáší hormonální bouři po těhotenství (ta vás zkoušet nebude), sociální izolaci, naprostou změnu životního stylu a tlak manžela, který to v některých případech (i ve vašem) odmítá, anebo není schopen, pochopit. 1. Hormonální bouře. S každou hormonální bouří je pro každého člověka těžké se srovnat (až vás postihne andropauza, vyzkoušíte si to v neporovnatelně slabším vydání, než po těhotenství, a uvidíte sám). U žen bouře po těhotenství znamená např. to, že mohou kojit a že mají dítě na prvním místě (ano, je bezbranné, příroda to udělala schválně), a ne úklid a manžela, ale také jsou brzy unavené a ohrožené poporodní depreseí, což není žádná lenora, ale nemoc. 2. Sociální izolace. Když chodíte do práce, máte spoustu podnětů, máte dál své přátele a známé. Žena na mateřské z toho všeho vypadne. Ne každá to snáší dobře. Většina to kompenzuje aspoň povídáním s jinými maminami. Že vy k tomu nemáte na hřišti potřebu, plyne z toho, že pro vás se sociální kontakt nijak nezměnil. Máte ho z práce dost, možná až moc. 3. I novorozenec se dá srovnat do latě podle plánovacího diagramu rodiče. Nebude ale spokojený, možná ani nebude dobře prospívat. Má své potřeby a svůj režim a čím více jeho potřeby podoe jeho režimu rozvíjíte, tím více se to odrazí v jeho pokroku. Když pojedete podle svého plánu, dost možná to bude za cenu jeho klidu, spánku, spokojenosti a vývoje. Ale to uvidíte sám.
Mít dítě a být s ním doma je velká změna. Když je dítě nemocné, člověk ani nevyjde ven. Třeba několik dní. Dítě má taky různé potřeby – jak píše paní výše – které jsou často dospělému dost nepochopitelné a souvisí s jeho momentálními náladami. Když nepochopíte, co chce, mlátí hlavou do zdi, ječí, pláče, může se uzavřít a zadělat si tak na nějakou nemoc. Otěhotněla jsem neplánovaně ve 22 letech, studovala tehdy 2 vysoké školy a v životě jsem měla systém. Ještě v těhotenství jsem zvládla spoustu práce a mnoho jsem si odstudovala. Sportovala jsem. "Nezvládající" matky jsem taky nechápala, ale po porodu jsem se jim v duchu omlouvala. S narozením synka přišel obrovský stres, a to byl moc hodné miminko a je to hodný chlapeček. Měla jsem pocit, že nejsem dost "študovaná" pri výchovu dětí, manipulaci s nimi, kojení byl zpočátku taky problém. Měla jsem pocit, že v mojí péči prostě nemůže přežít. Byla jsem přehnaná perfecionistka a své mateřské neúspěchy (z dnešního pohledu to pro mě žádné neúspěchy nejsou) jsem si nedokázala odpustit. Před porodem jsem měla spoustu koníčků, po porodu nic. Bez přátel, na které nebylo a není moc času, zavřená doma v nové situaci, zatímco všichni vrstevníci jezdili po světě a slavili kariérní úspěchy. Přišla jsem si jako neschopná blbá kráva, to že to nezvládám tak, jak jsem si naplánovala, mne ničilo. Narozdíl od Vaší ženy nemám muže, který by to považoval za mé osobní selhání a psal o mé neschopnosti na internetu ve stylu "já to přece zvládnu levou zadní" (i když pokud to opravdu zvládnete, klobouk dolů a pošlete mi číslo, napíšu vám o pomoc, až budeme mít – dá-li pánbůh, druhé dítě), ale skvělého člověka, který mě podržel, pochválil a dal najevo, že mě má rád. Samozřejmě mi dal taky najevo, že prostě nemůže být vše na 100 procent. Když muž pozná, že je žena na dně, pochválí ji, pomůže jí, prospěje to nejen jí, ale i celému manželství. Dnes už jsem svůj ambiciozní a perfekcionistický pohled na svět přehodnotila. Náš synek je pro mě to nejvíc a těší mě, že to tak má i můj muž. Asi už nikdy nebudu mít tolik energie jako před porodem a pokouším se s tím pracovat, šetřit síly na to opravdu důležité. Hormony, změna režimu, sociální deprivace a bezradnost z toho, že ten "plán", který si člověk vysní a chce jeho prostřednictvím organizovat nejen svůj život, ale i život dítěte, jsou prostě hrozivá kombinace pro někoho, kdo to – jako já – řeší a chce být neustále superperfektní. Tak doufám, že Vás ta rodičovská třeba taky někam posune.
Pro vložení komentáře se prosím přihlašte nebo zaregistrujte.