Mám svou ženu opravdu rád. Skutečně ano, ale někdy bych ji bez váhání přizabil. Od té doby, co jsme po odchodu dcery z domova zůstali sami, se s ní nedá vyjít. Stal se z ní neskutečný bolestín a hypochondr. Nedělá nic jiného, než že sedí u internetu a zjišťuje, jakou chorobu má. Pořád vzdychá a neustále si něco vymýšlí. Jednou je to hlava, noha, ruka, kosti, ekzém, dušnost, problémy s močí, vystřelující bolest pod okem, migrény, pocit na zvracení a tak dále.

Čím dál častěji se opakuje ten scénář, kdy vstane, má jít do práce, ale nakonec nejde. Bolí ji tohle, bolí ji tamto, špatně vstala a celkově se necítí dobře. Když ji posílám k doktorovi, odmítá. Ale přitom si pořád stěžuje. Už nemá jiné téma, než všechny nemoci světa. Je to nesnesitelné. Nechce se nechat ničím rozptýlit, nic ji nebaví, nic ji nezajímá. Do kina nechce, protože je to hodně bacilů na jednom místě. Bruslit nejdeme, protože by ji z chladného vzduchu stadionu bolela záda. Na procházku nevyrážíme, protože už tak má zborcenou klenbu. Na každou aktivitu si něco najde, jen aby se nemusela do ničeho zapojit. A tak leží a skučí. Když jí vyprávím něco z práce, ihned to zamete pod koberec s tím, že to jsou banality, proti jejímu podlomenému zdraví. S jejím zdravím ale nic není. Znám ji. Vidím, jestli jí něco je, nebo ne. Jsou to jen výmysly a plané obavy.

Nechápu, co ji to tak najednou popadlo, ale nelíbí se mi to. Všech se straní, začala rušit naše letité karetní dýchánky s přáteli, všechno komentuje tak, aby oslím můstkem přešla ke své smyšlené nemoci. Už se mi to protiví a hlavně mě nebaví pořád dokola poslouchat jedno a to samé. Kdyby jí skutečně něco bylo, šla by snad k lékaři. Ale jí baví o tom mluvit. Všude si tím vynucuje pozornost. Potřebuje, aby ji každý na potkání politoval a pofoukal všelijaké bolístky. Je to tak odpudivé a nepříjemné. Spouštěč spatřuju v odchodu dcery, ale to je přece normální koloběh života. Nemohla snad čekat, že dcera jí bude u sukně sedět do důchodu. Sám si s tím nevím rady a z hypochondrů jsem si vždycky dělal srandu, ale teď, když se mě to přímo týká, jsem z toho na prášky. Pořád dokola jedno a to samé. Bolí, bolí, bolí, určitě brzo umře a já jí ani nepolituju. Ale je to zdravá ženská plná síly. Nechápu proto tuhle její na nervy jdoucí novou zálibu.

Šimon, 58 let

Pokud se chcete i Vy podělit se svým příběhem, napište nám do redakce na bara.klimova@babinet.cz.

Redakčně zpracovala Bára Klímová