Ostrý zvuk domovního zvonku přehlušil hluk divoké domácí hádky. Přehlušil pláč tříletého Jarečka, který ležel zbitý, s krvavým šrámem na tváři, jak mu tekla krev z nosu, pod stolem, přehlušil i vzlykání paní Martiny, kterou opilý násilník právě mlátil velkým kovovým hrncem do zad a hlavy, přehlušil i tiché vzlykání dvanáctileté Hanky, která se krčila pod oknem. S ní už byl násilník hotov, na nohou, rukou i na břiše měla bouřlivě se barvící podlitiny, modré, temné, s rudými pruhy skvrn od řemene, kterým ji zmlátil, když mu nepřinesla dost rychle pivo z lednice. Tím vlastně dnešní divoká bitka začala.

Otec přišel z hospody něco po desáté protože mu došly peníze. Bylo to tak den co den. Pokud se nevrátil do sedmi hodin, v bytě zavládl strach. Všichni věděli, že sedí někde v hospodě a pije. Až se vrátí, vypuknou hádky, výčitky, bude je bít...

Otec do nedávna pracoval v lese. Potom přišel o práci a už několik měsíců se potloukal světem, tvrdil že práci hledá, denně vyrážel z domu ...to vše by se dalo pochopit. On se ale stále častěji vracel opilý pod obraz, zdrcený z beznaděje, z pocitu bezmoci, že není schopen uživit vlastní rodinu, že o něj nikdo nestojí, o jeho silné chlapské ruce, mohutné býčí svaly. Cítil se bezmocný a udělal na světě to nejhorší, co mohl udělat, vybíjel si svůj vztek a zklamání na těch nejbližších, na své rodině.

Už i malý Jareček věděl, co bude, když otec přijde z hospody. Už od shlédnutí večerníčka se chvěl strachem, tulil se k sestře Hance a tichounce fňukal.

A večer přišlo to, co všichni trpně očekávali. Nikdy se nestal zázrak.

Otec zuřil, mlátil je, terorizoval. Když zase toho večera začal, Hanka vysílala prosebné signály k mamince: Zachraň nás, zabraň mu v tom, aby nás mlátil, Jareček se z něho zblázní, bojí se, moc se bojí... Ty jsi dospělá zachraň nás, udělej něco!

Ale jejich maminka dlouho nic nedělala. Snad ještě myslela na patnáct let příjemného společného života, snad měla pocit, že svému muži cosi dluží, snad ho omlouvala, když ztratil místo... a při tom jí uniklo, že ničí život nejen sobě, ale i svým dětem, které jsou úplně bezmocné. Jednou večer otec uhodil tříletého syna hodně prudce. Polámal mu žebra a způsobil vážné vnitřní zranění. Sám o tom ale nevěděl, upadl do opileckého spánku hned poté, co své zuřivosti ulevil.

Teprve tehdy, když sanitka odvážela jejího malého synka do nemocnice, jeho manželka pochopila, co se v její rodině tak dlouho dělo. Ráno neodešla do práce, počkala až manžel vystřízliví a sedla si s ním, aby si promluvili. Když mu řekla, co udělal, rozplakal se. Ano, opilci často pláčou, často litují svých činů... ale když se znovu napijí, kolotoč se roztočí od začátku.

Nabídla mu, aby se šel léčit. Reagoval okamžitě, zdálo se, že na cosi takového už dávno čekal.... bylo to jako vysvobození. Souhlasil.

Pro jejich rodinu už ale bylo pozdě. Matka požádala o rozvod. Věděla, že slepené střípky vztahů už nejsou to pravé. Nikdy by manželovi nemohla odpustit všechno, co jim udělal.

A co je nejstrašnější, bude si muset dát dobrý pozor, aby její děti odpustily jí. Protože ona to byla, kdo mohl to peklo zastavit dřív.

Je to střípek skutečného příběhu, který mi vyprávěla jedna dívenka, v textu jsem jí dala jméno Hanka. Cítila se vinna tím, že se skoro víc než na otce, zlobila na mámu. Nechtěla se zlobit, ale bylo to v ní.

 

Příběh Hanky jsem zapsala a není vymyšlený, skutečně se stal. Mám jedno velké přání,aby se podobný příběh už nikdy nikde neopakoval, ale vím, že je nesplnitelné. Přesto, každý z nás může přispět svou troškou do mlýna, stačí nezavírat oči a pomoci tam, kde je nás třeba.

Šárka Junková

 

Pokud se chcete i Vy podělit se svým příběhem, napište nám do redakce na info@babinet.cz