Strach

Já na prsou si hřála zmiji,

teď láska má je v agonii...

Jen pár bylo těch šťastných chvil

nežs kůlem zrady moje srdce prorazil.

Bolestí jsem padle na kolena

a dál nemohla jsem jít,

teď navždy už jsem pošpiněna

špínou, která nejde smýt....

Špínou zrady a lží tvých,

které překrýval tvůj smích.

Mlčela jsem ač už tuše

pokřivenost tvojí duše.

Pak najednou tu stojím sama

a zem se mi sune pod nohama.

Připadám si jako nahá přede všemi,

pomalu a tiše klesám k zemi.

Co teď bude jak žít mám,

když hluboko se propadám?

Jak Fénix povstat z popela,

popela lásky,která shořela?

Shořela na smutný prach

a v srdci uhnízdil se strach...