Nevím jak váš život, ale všimla jsem si, že můj se skládá ze samých „Až“.

Až budu konečně chodit do školky, až budu větší a budu moci nosit „silónky“, až půjdu do velké školy, až budu na druhém stupni, až už s té pitomé školy konečně vypadnu, až dostanu „občanku“, až budu dospělá a budu si dělat, co chci, až budu mít svoji domácnost (úplně jinou, než doma), až budu mít děti (budu je vychovávat úplně jinak), až se to narodí, až bude sedět, mluvit, chodit... až dostane rozum, až dostuduje, bude vydělávat, dobře se ožení...

Teď, momentálně, se nacházím ve stádiu „už aby dostudoval“, tedy, spíš „aby vůbec dostudoval“ a vím, že tohle už je jen mé přání. Už nemohu nic ovlivnit. Mohu si jen přát, aby z té mé malé housenky byl silný motýl, kterého jen tak nějaký pták nesezobne.

Teď je čas, abych se začala zase trochu starat o sebe. Už těch „AŽ“ proběhlo nějak moc. Začínám se jich trochu bát. Jaká „AŽ“ na mě vlastně ještě čekají?

Jedině snad – až budu zase „bez závazku“ a budu moci žít tak, jak mě baví. To už pomalu začíná a já si nejsem jista, jestli jsem ráda.

 

A dál?

Až budu mít vnoučata, až půjdu do důchodu...?

Ježíši, to už těch „AŽ“ moc nezbývá!!

TAK TO RADĚJI VEZMU ZA JINÝ KONEC!

Těším se, až si večer napustím voňavou vanu, až se ráno probudím, že bude svítit sluníčko, až přijdu z práce a popovídám si se svým dospívajícím, zdravým a slušným synem, až bude víkend a půjdu na houby...

 

Je prostě načase, začít si užívat přítomnosti a „AŽ“ vypustit. Každý den může být krásný, když chceme. I když se zrovna rozbila pračka, v práci dnes bylo větší dusno, než obvykle, v uzenářství mě chtěla nějaká bába předběhnout a ještě se tvářila dotčeně, že jsem ji obvinila a nenechala si to líbit, celý den lije jak z konve...

NO A CO ??

Najdu si něco pěkného každý den!

Třeba mi zítra rozkvete některá kytka, potkám starou kamarádku nebo najdu náušnici, co jsem nedávno ztratila...

 

Těším se, co přinese ZÍTŘEK a děkuji za to, co přinesl DNEŠEK.

 

čtenářka Marie

foto: Pixabay.com