Třídní schůzku jsem stíhal jen tak tak. Všichni rodiče už seděli v lavicích a paní učitelka právě začínala hodnotit prospěch dětí. „Snad jsem o nic podstatného nepřišel,“ říkal jsem si v duchu. Naše Martina byla v páté třídě. Speciálně tento fakt mi mi žena ráno zdůraznila, když mi oznamovala, že tentokrát musím jít na třídní schůzku já. Moc dobře věděla, že můj přehled o tom, který ročník základní školy každá z našich tří dcer zrovna navštěvuje, není mou silnou stránkou. Často jsem holky uváděl v úžas, když jsem se snažil uhodnout, v jaké třídě se právě ten rok nacházejí.

Tentokrát jsem se ale dobře připravil. Dokonce jsem si s sebou vzal notes, abych si pečlivě poznamenal všechno, co bude na třídní schůzce řečeno. A zápisník se mi opravdu pěkně plnil důležitými informacemi. Poznamenal jsem si datum školního výletu, nová pravidla odhlašování obědů, termín sběru papíru ve škole a ještě spoustu dalších věcí. Dozvěděl jsem se, že je ve třídě celkově slabší průměr známek z fyziky a že by v posledním roce základní školy měli žáci přidat, aby byli na střední školu řádně připraveni...! "

Jaký poslední ročník?!" zablikalo mi v hlavě varovné světlo. A hned nato mě polil pot od shora až dolů. S hrůzou jsem si v tu chvíli uvědomil, že jsem asi jinde, než mám být."Promiňte," oslovil jsem hned po schůzce třídní učitelku, "já jsem se tu ocitl asi omylem, nevíte, kde má dnes schůzku pátá A?" Paní učitelka se na mě nevěřícně, ale měl jsem pocit, že i trochu s porozuměním, podívala. „Vaše dcera se jmenuje Martina, že? Učila jsem ji v první a ve druhé třídě. Zdál jste se mi trochu povědomý...?“

"Spletl jsem se o patro?" zeptal jsem se nejistě. "Kdepak o patro, ale o školu! Martina, tatínku, přestoupila po druhé třídě na jazykovku a tam už chodí třetím rokem." Učitelce se rozlil po celé tváři úsměv plný pochopení.

„Asi nás, podobně zmatených otců, bude víc,“ říkal jsem si v duchu. A tohle vědomí mě uklidnilo. Dobře jsem ale věděl, že doma bude večer o zábavu postaráno. A nemýlil jsem se. Dcery se smály a sestavovaly si seznam všech, kterým musí hned druhý den sdělit, jak úžasně popleteného mají otce. Manželka však měla pro moji roztržitost méně pochopení."A to ti za celou dobu nedošlo, že sedíš úplně jinde? Vždyť už jsi na jazykovce jednou na schůzce byl, jak jsi tedy mohl jet na starou základku?" Můj omyl pro ni byl zcela nepochopitelný a než šla spát, ještě utrousila: „Doufám, že zítra trefíš do práce...“

Štěpán, 46 let

foto: Pixabay.com