Každá býváme někdy unavená nebo vyčerpaná z každodenního kolotoče povinností. Někdy jsou však projevy únavy dlouhodobé, spojené s bolestmi kloubů a svalů, únava trvá několik měsíců a nemůžeme vykonávat běžné činnosti, které jsme dosud zvládaly. Pak je načase vyhledat lékaře, protože se může jednat o tzv. chronický únavový syndrom. Toto onemocnění je charakterizované nezměrnou únavou, projevující se hlubokým vyčerpáním, naprostou ztrátou výdrže a celou řadou dalších doprovodných příznaků.

 

Nejtypičtější příznaky únavového syndromu:

- únava, která trvá déle než půl roku a snižuje dosavadní aktivitu o více než 50% (musí být vyloučeny všechny jiná onemocnění, která by mohly únavu způsobovat)

- bolesti kloubů a svalů, bolesti v krku

- zvýšené teploty, zvětšené uzliny

- pocity úzkosti, světloplachost

- poruchy orientace nebo paměti, poruchy spánku

 

Máte pocit, že to je váš případ? Přečtěte si autentickou výpověď ženy, kterou chronický únavový syndrom zasáhl:

 

Únaváč v mém těle

Těžko se mluví o něčem, co člověk zrovna nepovažuje za tu nejslunnější součást své osobnosti a proto se pokusím být co nejvěcnější. Až zpětně jsem spolu se svým lékařem odhalila příčiny vzniku mé chronické únavy. A stačilo poměrně málo – stres, noční služby a pár přechozených chřipek. V té chvíli se po jedné léčené viróze, a dokonce až s ročním zpožděním (ačkoliv již asi půl roku jsem pociťovala velkou únavu), můj organismus vzepřel a přestal poslouchat a fungovat, jak by měl.

Většinu obecně udávaných charakteristik CFS jsem pocítila na svou kůži a podotýkám, že v takovém světle se nemožnost vstát z postele jeví ještě jako ta nejpříjemnější součást nemoci. Neschopnost soustředit se, výrazné zhoršení paměti a klinické deprese z vás během krátké doby udělají psychickou trosku, která byla dříve schopná psát eseje o literátech a nyní má problém přečíst si půlstránkový článek s tím, aby i za deset minut vůbec tušila, co jím chtěl autor říci.

Ovšem za lahůdku nejintenzivnějšího ataku choroby považuji její fyzické projevy a zvláště opakované virózy, kdy jsem dospěla od října do března k definitivnímu číslu 7- 9 (na přesné číslo mi bohužel vynechává paměť), naštěstí mi mezi virózami příroda dopřála vždy týden na oddych, abych si pak ze stabilní teploty sedmatřicet odskočila do vyšších sfér závratných devětatřicítek.

Konkrétní léky pro nás neexistují, musíme se živit ve velké míře vitamíny a různými podpůrnými prostředky. Především musíme doufat v zázrak. A i když se dostaneme z nejhoršího, už nikdy nic nebude jako dřív. Prostě „únaváč“ mění hodnoty a u některých jedinců i osobnost. Musíme se naučit poslouchat více své tělo, což znamená při běžném režimu prospané a proválené víkendy, někdy i prospaná odpoledne / většina nemocných musí stejně chodit do práce…

Únaváč také mění lidské vztahy. Mně dopomohl, aby si můj muž ujasnil své vnitřní rozpoložení stran našeho manželství. Jednoduše po několika měsících v domácím osamění po vás neštěkne ani pes. Proto dnes konstatuji- znám spoustu dobrých lidí, které považuji za své kamarády, ale už nikoho za opravdového přítele. Což je asi vůči nim nepěkné, ale kdo neprožil, těžko může tušit, o čem vlastně hovořím.

Nejvíc mi ale na „únaváči“ vadí dvě věci – jeho chroničnost a rovněž pohled většiny veřejnosti na tuto nemoc. Z těch důvodů považuji za krajně nespravedlivé, že potkal zrovna mě, ačkoliv existují mnohem horší choroby a postižení, setkávám se s nimi denně. Únaváče se bohužel hned tak nikdo nezbaví, to by musel přijít čaroděj a vyhnat nám ho z těla. Osobně vím o případech, kdy jím trpí lidé mnoho let a proto vyhlídky vnímám neradostně. Nejvíc mi ale opravdu vadí vnímání veřejnosti – pro ni jsme líná stvoření vymlouvající se na nesmyslné potíže, neboť se nám nechce pracovat. Právě proto nerada o této své „druhé tváři“ cizím lidem vyprávím, setkala jsem se s tím, že se mi někteří i vysmáli, jiní zas v honbě za senzacemi chtěli znát ty nejdetailnější podrobnosti, ale v globálu je to pro všechny „výmysl moderní medicíny“.

foto: Pixabay.com