Je mnoho nešťastných mladých dívek či žen, které neví, co si počít se svým partnerským vztahem. Mají jedno společné - vztah s přítelem navázaly před pěti až osmi lety během VŠ studia, pak s partnerem začali společně žít. Oba se dali na budování perspektivního zaměstnání. Ačkoliv nepochybovali o společné budoucnosti, manželství shodně označili za přežitek. "Na co papír, když se máme rádi?"

Po pár letech soužití "bez papíru" však dospívají k tomu, že vztahu chybí šťáva, vše je tak nějak bez smyslu, když by se měly teď rozhodovat, zda se vdávat, váhaly by. "Je to ten pravý? Společně už se ani nezasmějeme, vše, včetně milostného života, už je jaksi ze zvyku. Na druhou stranu si nemám na co stěžovat, nebije mně, nepije, chová se korektně..."

Co se vlastně děje?

I když by se to mohlo zdát na první pohled cynické, každý vztah má svůj zákonitý vývoj, jehož hloubka i intenzita by se daly zachytit do křivky grafu. Na počátku je vztah velmi intenzivní, zároveň mu chybí dostatečná hloubka, která přichází až s větším množstvím společných zážitků. Člověk se vznáší nad zemí, v práci či škole funguje jen ze setrvačnosti, je pro něj těžké se na něco soustředit, protože veškeré myšlenky jsou věnované milované osobě. U někoho se právě nová energie může projevit naopak vyšším pracovním nasazením, jde mu všechno hned lépe od ruky. V té době člověk není schopen nalézt na svém protějšku chybu, a i kdyby, vnímá ji jen velmi mlhavě.

Růžové brýle poprvé spadají mezi třetím až šestým měsícem vztahu. Tehdy si uvědomíme, že i ten druhý má své drobné nedostatky, ale pokud tuto skutečnost uneseme a naše polovička také, přechází vztah do druhé fáze. Během této doby nechybí romantické chvíle, zároveň se však učíme s druhým vycházet, vzájemně se více poznáváme. Pokud se nám daří uchovat si lásku a nacházet společné kompromisy při řešení problémů, postupně si ověřujeme sílu a odolnost našeho vztahu. Plánování společné budoucnosti je pak logickým vyústěním.

Je rozšířeným mýtem, že čím déle s člověkem žijeme, tím lépe ho známe. Podle psychologických výzkumů partneři o sobě nejvíce vědí kolem druhého roku známosti, pak jejich znalosti o druhém dokonce mírně poklesnou. Už naše prababičky věděly, že nejlepší období pro sňatek je po dvou letech vztahu.

V současné společnosti se však něco zadrhlo, změnila se životní náplň. Díky VŠ studiu je protáhnuto období skutečné dospělosti a nezávislosti hluboko za dospělost biologickou. Proto i osamostatnění a vymezení partnerského vztahu pomocí svatby, jako určitého rituálu, je odsunuto na později. V neposlední řadě je dnes moderní prezentovat svůj dlouhodobý vztah jako nesezdané soužití. Stačí si otevřít pár časopisů, kde mnohá ze známých osobností vyzdvihuje tento způsob fungování jako cosi "víc" než jen obyčejné manželství. Představa, kterou si pak vytváříme, je nerealistická. Působí dojmem, že tento druh vztahu je zajímavější, hodný následování. Jakoby nám to mělo automaticky zaručit, že se s druhým nikdy nebudeme nudit.

Málokdo si však povšimne toho, že i manželství jako tisíce let starý rituál má své opodstatnění a jeho neuzavřením se narušuje přirozené plynutí partnerského vztahu. Vyhnutím se zodpovědnosti přenést na sebe tento závazek se dva lidé po pár letech dostávají do situace, kdy vztah začíná skomírat na stereotypu.

To, co by v manželství bylo možné považovat za fázi klidné a stabilní manželské lásky, začíná na nesezdané soužití doléhat jako vyčpělost. Objevují se nejistoty, zda zrovna s tímto člověkem počítat do budoucna, zda má vztah smysl. Zatímco po dvou letech je vztah dostatečně dynamický, takže je lehčí se pro svatbu rozhodnout, v době, kdy už je "přechozený" začíná vycházet rozhodnutí zůstat spolu/rozejít se v podstatě nastejno. Také představa, že tento druh soužití je trvalejší, není podle výzkumů (Berger, Thompson, 1998 in Vágnerová 2000) oprávněná. Takový svazek se rozpadá ještě snáze než manželství, protože rozchod není vázán na ritualizovaný úřední akt. Není nutné jeho rozpad potvrdit náročnou procedurou rozvodu.

Manželství tedy není represivní institucí, manželství dává zároveň hranice, a tím pádem poskytuje i jistotu, stabilizuje vztah. Jak se dále vztah vyvíjí, přichází i v manželském svazku zákonité krize, kdy se některé vztahy rozpadají. Ani manželství není cílovou jistotou a stoprocentní zárukou trvalého spojení dvou lidí.

Záměrem článku nebylo agitovat za okamžitou návštěvu obřadní síně, jen poukázat na druhou stranu mince. Poukázat na to, že i na první pohled lákavé a v posledních letech preferované nesezdané soužití má svá rizika. Každý vztah má svůj vnitřní čas a svou dynamiku, ze které se nevyvážeme racionálním rozhodnutím typu "Na co potřebujeme papír?" Mnohdy je to jen lákavé pozlátko, možná jen snaha prodloužit si tu krásnou dobu chození, zastavit čas. A jak už to tak bývá, čas nakonec vítězí.