Po svých padesátinách se Viktorie Chaloupková, malířka, která u nás dlouhodobě patří mezi deset nejprodávanějších, na několik sezon odmlčela. Důvod? Reakce na lavinu výstav k půlstoletí, nutný čas k novému nadechnutí, přemýšlení o změně orientace dosavadního projevu. Až po třech letech se nyní objevuje s další autorskou výstavou. Dvacet pět obrazů z nejnovější tvorby se objeví v „premiéře“ na veřejnosti 20. dubna 2006 v České galerii v Praze 1, Malostranské náměstí 7/19 (prodejní výstava potrvá do 14. května)

Přípravě pražské expozice malířka věnovala denně až šestnáct hodin času, kolekce tentokrát nese mnohokrát viděné a přesto věčné milostné téma. V optice úhlů pohledů nechybí stěžejní linie Benátek, kde malířka pobývala na evropských toulkách v době světoznámého karnevalu. Právě koláž barev, vášní a maskovaných mužů i žen uvízla v jejích vzpomínkách. Ke svým obrazům se malířka před dokončením několikrát vrací, definitivní podoba pro konečný podpis je hotova až po opakovaném vrstvení barev.

Nedílnou součástí každého jejího obrazu je rám – tomu věnuje pokaždé stejnou pozornost jako obsahu. Dovršuje totiž podle výtvarnice dílo, které předkládá svým příznivcům. Sama rám vybírá často i s předstihem, když cítí, jakou atmosféru určuje.

Kromě Prahy, kde malířka v dubnu uvádí úctyhodnou 52. samostatnou expozici (vystavovala v tuzemsku i zahraničí), se milovníci dobrého výtvarného umění mohou letos těšit na další setkání s jejími figurálními motivy, zátišími, krajinami a především citlivými portréty žen. Hned z Prahy poputuje její výstava do Německa, už v polovině května představí svá díla v Týnu nad Vltavou a v červnu v Třinci. Na každé z těchto „štací“ půjde o zcela unikátní, nový soubor olejomaleb.

Osobitý životopis malířky:

Jmenuji se Viktorie Chaloupková. Narodila jsem se před padesáti lety (5. 3. 1953) v Praze, v rodině, která měla vztah k výtvarnému umění pouze platonický.

Jinak tomu bylo u mne. V pěti letech jsem poprvé oznámila příbuzenstvu, že budu malířkou a harfenistkou.

Ne, že bych snad měla talent nebo ráda kreslila, ale znělo to vznešeně.

Na harfu nebyly peníze, dostala jsem pastelky, pak vodovky, později tempery.

Stále bez talentu jsem nosila ze školy trojky z kreslení. Z LŠU jsem odcházela jako neschopná, leč snaživá. Ale na SUPŠ mne přijali a nechali i odmaturovat. Pak přišla doba tápání, pro vojenská muzea v Praze jsem spoluvytvářela expozice. Tato doba byla provázena četnými žertovnými příhodami. Nejméně žertovné bylo moje působení v Památníku národního písemnictví na Strahově, kde jsem napáchala víc škod než užitku a ani tam jsem se nepřiblížila kariéře malířky. To až když mně samotné bylo líto mnou soustavně likvidované kulturní památky, rozhodla jsem se odejít, koupit si štětec a pět tub olejových barev.

Stala jsem se malířkou.

Namalovala jsem louku a lihovar, pak lampu a třešně. Nedalo se na to koukat. Namalovala jsem dědka, sklenici, židli. Někomu se to líbilo a tak jsem mastila židle, sklenice, klece, taky jeřabiny a šachy. Odnesla jsem to do Díla.

To vše šlo do okamžiku, kdy mé práce dostoupaly až do galerie Platýz, která byla v roce 1985 tou nejvyšší metou pro malíře a splněným snem pro mne.

Začala jsem vystavovat nejen v Československu, ale i v Rakousku, Německu, Japonsku, Americe a v dalších zemích, které už se mi ani nechce vyjmenovávat, protože paměť slábne.

Česká galerie je otevřena denně od 11 do 18 hodin. Přijďte se podívat a nechte se oslovit rozmanitými podobami lásky...