Když máme v nějakém testu na otázky odpovědět "ano", "ne", nebo "někdy", vždy tak trochu podvádíme. Chceme být zkrátka sami před sebou alespoň o maličko lepšími a bezstarostnějšími, než ve skutečnosti jsme. Někteří psychologové proto místo dotazníku raději používají takové formy testů, v nichž nedokáže natřít svět a svou duši narůžovo ani ten nejrafinovanější z nás. V rámci léčby se jedná o takzvanou arteterapii, která, jako terapeutická metoda v oblasti psychologie, začíná mít své plnohodnotné místo. Je to možnost pomoci, jak vizuálně vyjádřit nejhlubší myšlenky a pocity.

Tímto léčebným postupem se zabývá publikace s názvem Obrazy z nevědomí, která vyšla v nakladatelství PORTÁL. Autorka Kamila Ženatá v ní čerpá ze svých bohatých osobních zkušeností a popisuje čtenářsky přístupnou formou proces práce ve výtvarném ateliéru, kam přicházejí lidé pracovat v uzavřených skupinách. Přibližuje nám možnosti procesu sebevyjádření pomocí výtvarných technik. V knize je za pomoci autentických výpovědí členů skupin barvitě popsán způsob tvorby. Sebevyjádření, sebepřijetí, sebepochopení a následného zpracování životní cesty jako tvůrčího a proměnného procesu.

Publikace je určena zájemcům o psychologii, sebepoznání a neverbální techniky z řad profesionálních pracovníků v psychoterapii, z pomocných a pomáhajících profesí, studentům psychologie, pedagogiky, ale i lidem zajímajících se o výtvarný projev.

O autorce:

Kamila Ženatá vystudovala v letech 1973-79 AVU v Praze. Od roku 1979 pracuje ve svobodném povolání. Pravidelně vystavuje a účastní se malířských a grafických přehlídek doma i ve světě. Od roku 2000 se věnuje literární činnosti. Je autorkou knihy Kamila není doma(Vltavín 2002). Od roku 1995 vede na katedře psychologie Filozofické fakulty UK výběrový seminář Sebevyjádření pomocí výtvarných prostředků. Od roku 2002 je hostující členkou České společnosti pro psychoanalytickou psychoterapii v Praze.

Ukázka z knihy:

Ateliér jako oáza. Já v ateliéru a ateliér ve mně. Vzpomínám si – a zůstává to ve mně doteď jako nějaké zvláštní místo mojí duše – jak jsem byl rád, že jsem mohl chodit pravidelně na naše setkání. Byl to pro mě takový pěkný rituál,s tím vším pozitivním, co rituál může duši dát – klid, strukturu, naději, způsob uchopení prožitku…Až s odstupem času jsem si uvědomil, jak celé to setkávání bylo provoněné. Práce s pomocí malování mi umožnila zachovat si intimitu, kterou jsem chtěl a potřeboval. Takhle věci mohly vyrůstat svým tempem, aniž byly tlačeny terapeutovou představou, co by se mělo dít nebo kam by to mělo směřovat. Z dnešního pohledu mi přijde, že ty obrazy tam byly taky jako další postavy v místnosti, jako naši partneři, jako NĚKDO, a ne jen něco, jako osoby, které nám něco sdělují, a ne že my je rozebereme a analyticky rozkouskujeme.

(Člen skupiny v ateliéru)