Nakladatelství Motto přichází se třetím případem bývalé jeptišky Christine Bennettové v knize LEE HARRISOVÉ Vražda na křtinách.

Bývalá jeptiška Christine jede na křtiny syna své kamarádky Maddie do městečka Studburg. To bylo před třiceti lety zatopeno kvůli stavbě přehrady a nyní se díky velkému suchu opět objevilo. Když Christine prochází vlhkými zákoutími podzemí kostela, objeví zde ostatky těla mladé ženy – děsivý pozůstatek třicet let staré vraždy. Podaří se Christine odhalit dávno pohřbená tajemství místních obyvatel a rozluštit zločin? Vrah se ovšem tak lehce nevzdává a neváhá udeřit znovu...

V roce 1993 byla první kniha detektivní série s bývalou jeptiškou Christine Bennettovou Vražda na Velký pátek (Motto 2004) nominována na prestižní ocenění Edgar

Nedávno se Vražda na Velký pátek dočkala také zfilmování – pod názvem Murder Without Conviction! (Vražda bez rozsudku) ji v první polovině roku 2005 vysílala televizní stanice Hallmark Channel

O AUTORCE

Lee Harrisová, vlastním jménem Syrell Rogovin Leahy, píše romány již přes dvacet let. V roce 2001 získala za svůj přínos detektivní literatuře dokonce cenu – Career Achievement Award.

Je autorkou dvou detektivních sérií. Hrdinkou té první je bývalá jeptiška Christine Bennettová, půvabná mladá dívka, která v rámci jednotlivých knih prodělává velice zajímavý vývoj. Poprvé se Christine objevila roku 1992 v knize Vražda na Velký pátek (The Good Friday Murder). Její román Vražda na Den smíření (The Yom Kippur Murder) je v pořadí druhou knihou s Christine Bennettovou.

Pro všechny romány této řady je typické, že se vražda nebo klíč k jejímu řešení skrývá v minulosti a že se zločin udál v nějaký významný den či svátek. Všech dosavadních šestnáct knih této série se nakladatelství MOTTO chystá postupně vydat v českém překladu.

A kdo se skrývá za jménem Lee Harrisová? Sama slavná autorka o sobě říká, že je nudný patron, který sedí za psacím strojem sedm dní v týdnu a píše o světě, jenž se někdy zdá skutečnější než ten skutečný. A proč právě na psacím stroji? Prý je z těch, co zkrátka potřebují vidět svá slova na papíře. Každé ráno, než začne pracovat, si přečte, co napsala předešlý den, a tužkou vyznačí úpravy, případně pomocí nůžek a lepicí pásky vloží nový text. Na stránku, kterou ten den začíná, si napíše datum. Když dokončí hrubou verzi, přepíše ji do počítače a v rámci toho ji ještě jednou koriguje. Ale rukopis se svými poznámkami a změnami a barevnými lepicími papírky označujícími začátky kapitol a nejasná místa – to je prostě její. Tento hrubý text je pro ni celistvý; má svoji vlastní historii.

Ačkoli psaní zbožňuje, je ještě celá řada jiných věcí bez nichž si Harrisová neumí svůj život představit. Například v létě chodí každé ráno plavat a patřičně si to užívá. Miluje také dobré jídlo a údajně ho vždycky sní spoustu. Cestuje. V posledních letech se zamilovala do Jihozápadu a od té doby tam tráví několik měsíců ročně, většinou když zbytek země opanuje zima. V červnu 2004 se Harrisová chystá do Irska na „mysteriózní“ výlet a potom do Německa navštívit svoji starou přítelkyni z let, kdy – vlastními slovy – ještě byla mladá a štíhlá. A pak vyrazí zpátky domů dokončit svoji současnou knihu a užít si léto u bazénu.

Christine nalezne na Den smíření svého přítele brutálně zavražděného... Podaří se jí vypátrat vraha?

Poté co Christine vyřešila svůj první případ vraždy, začala učit na univerzitě a ve volném čase se stará o skupinku starších lidí žijících ve zchátralém domě na Manhattanu. Když jde za Nathanem Herskovitzem, aby ho na Jom Kippur – Den smíření – doprovodila do synagogy, nalezne jej brutálně zavražděného. Ačkoli policie najde a zatkne podezřelého téměř okamžitě, Christine se to nezdá. A protože se s tím nemíní jen tak smířit, pouští se do pátrání na vlastní pěst... Záhy zjistí, že minulost starého pána skrývala dávná tajemství, o nichž nevěděli ani jeho nejbližší...

UKÁZKA:

Za městem stálo už jen jedno auto, taková stará modrá otlučená herka. Odpoledne se ochladilo a já začínala litovat, že jsem se nevrátila do hotelu, abych se převlékla; chtěla jsem ale vidět město, dokud bylo ještě trochu světlo. Přezula jsem se do tenisek, které jsem měla celý den v autě, a vydala se ke kostelu.

Všechny židle byly už pryč, všude čisto a prázdno. Obyčejně, když navštívím nějaký kostel, zapálím tři svíčky; za maminku, tatínka a za tetu Meg. Mrzelo mě, že jsem na to nepomyslela dřív a nevzala je s sebou, ale vtom zafičel skrz prázdné okenní otvory ostrý závan studeného větru, až jsem se otřásla zimou. Uvědomila jsem si, že se nic nestalo; stejně by tady jejich plamínky dlouho nepřežily.

Podél levé strany kostela, kde chlapci včera uklízeli, jsem se dostala, jak jsem předpokládala, ke dveřím do sakristie. Přímo před ní se svažovalo, patrně do sklepení, úzké kamenné schodiště. Vytáhla jsem baterku a začala sestupovat dolů. Vlhký zatuchlý zápach hniloby, který mě okamžitě udeřil do nosu, byl stále silnější a pouze vědomí, že tohle je jediná šance, jak to tady důkladně projít, mě odradilo od toho, abych se otočila a vrátila. Na schodech ležely haldy sutin a tlejících zbytků dřeva. Svítila jsem si na cestu a opatrně postupovala kupředu.

Dole pod schody, po pravé ruce jsem objevila chodbu s nízkým stropem, která se stáčela do zadní části budovy. Vzápětí jsem narazila na dveře vedoucí do prostorné místnosti. Z oken vysoko nade mnou sem pronikalo sice jen málo světla, ale přesto bych nedala nic za to, že se tady konaly schůze a hrálo bingo. Stejně jako nábytek nahoře, i tady zmizelo pódium, které kdysi stávalo na jednom konci sálu. Dlažba pod nohama byla nebezpečně kluzká a já se otočila, abych se vrátila zpátky do chodby. Náhle jsem uslyšela jemné cinknutí, jako by malý kousek kovu, možná mince, spadl na betonovou podlahu. Zastavila jsem se a posvítila dál před sebe, ale nic jsem kvůli zakřivení chodby neviděla.

„Haló,“ zavolala jsem. „Je tady někdo?“

Místo odpovědi jsem slyšela jen řinčení kovu, jako by někdo ve spěchu balil nářadí, a pak běžící kroky.

„Kdo je tam?“ vykřikla jsem. Ale ten člověk už chvatně vystupoval po schodech na vzdálenějším konci sálu. S nepříjemným pocitem a nervy napjatými k prasknutí jsem pokračovala v průzkumu. Prošla jsem dalšími dveřmi, asi do kotelny. Zvedla jsem baterku a v zářivém kuželu světla spatřila další kamenné schody u zadní stěny. Opět jsem ji sklonila níž a vtom jsem si, kousek od vnitřní zdi podpírající schodiště, něčeho všimla.Vypadalo to jako jeden z těch obdélníkových kamenů, z jakých byly postaveny zdi kolem mne. Zajímalo mě, jestli se mohl uvolnit sám, po třiceti letech pod vodou.

Ale nevypadalo to tak. Na zemi kolem kamene se povalovaly kousky suché vydrolené malty, jako by ho někdo právě vykopal. Došla jsem skoro až k němu, když se náhle v paprsku baterky zablesklo na podlaze něco zlatého. Sebrala jsem to, a aniž bych se podívala, co jsem to vlastně našla, jsem tu věc schovala do kapsy. Pak jsem si sedla na bobek a posvítila do otvoru pod schody.

Vzápětí jsem s hrůzou zatajila dech a zašeptala: „Ach ne,“ a současně se pokřižovala.

Uvnitř odkrytého otvoru, zablácené a bez masa, leželo to, co zůstalo z lidského těla pohřbeného tři desítky let pod vodou.