Aktuální otázka, kterou si v poslední době klademe stále častěji. Stále více dvojic dává přednost tzv. nesezdanému soužití, kdy spolu muž a žena žijí ve společné domácnosti, jsou partneři, někdy si spolu pořídí psího miláčka, nebo i dítě. Prakticky se chovají jako manželský pár, ale do sňatku se nehrnou.

Manželství = utrpení…?

Proč se vlastně lidé dnes už nechtějí brát tak jako dřív? Se slovem manželství se nám většinou pojí slova jako závazek, zodpovědnost, být spolu v dobrém i ve zlém, jakási trvalost až „absolutnost“. Řadu z nás k němu napadají i slova jako omezení, ztráta svobody, povinnosti, hádky atd. Většina těchto přívlastků však neplyne primárně z důvodu, že se dva lidé vezmou, ale proto, že v momentě svatby vlastně vstoupí do rolí „manžela“ a „manželky“, které, často aniž si to uvědomují, začnou hrát. Ještě dnes nacházíme ženy, které se doslova ukřižují k plotně, žehlicímu prknu a kbelíku s hadrem, a mají pocit, že to přece „musí dělat“, a muže, kteří se hroutí stresem, aby sami zabezpečili celou rodinu, protože jinak by se necítili být „pořádnými chlapy“. Neděje se to však proto, že je k tomu někdo nutí, ale proto, že to tak znají od svých rodičů, ze svého okolí, „protože to tak přece dělají všichni“.

Aby nás manželství neomezovalo, přicházíme o ochranu

Manželství je dnes již tak opředeno předsudky a očekáváními, co všechno budeme muset dělat a vydržet, že se mu často radši předem chceme vyhnout. To nám však paradoxně může život více zkomplikovat. Potíž může vzniknout v tom, že tím, že se vyhneme manželskému „omezování“, vyhneme se i tomu, aby nás manželství chránilo. Když jsme nesezdaní, o svém partnerovi (partnerce) uvažujeme skutečně jen jako o svém partnerovi, nikoli jako o manželovi (manželce), tudíž vlastně pořád počítáme s tím, že náš vztah může kdykoli skončit; druhý nás kdykoli může opustit či my ho kdykoli můžeme vyměnit za partnera jiného. Větší neshoda, hádka, nenaplněná očekávání, a už máváme slovy „sbal si kufry“, „rozejdeme se“ atd., protože předpokládáme, že určitě brzo najdeme někoho, kdo „nás bude mít radši“, „nebude se chovat tak nemožně“ atd. Nic nebo jen velmi málo důvodů nás přiměje hlouběji se nepříjemnou situací či konfliktem zabývat natolik, abychom ho vyřešili. Navíc když nám něco na našem vztahu vadí, bojíme se to říct, aby nás partner neopustil, ale když to uzavřeme v sobě, začne se to hromadit a dusit nás, a za chvíli z toho je velký problém. S partnerem se rozejdeme, najdeme si jiného…a za dva tři roky se nejspíš ocitneme v podobné situaci. Zase balíme kufry (nebo ten druhý), a tak to může jít pořád dokola. Čím víc partnerů vystřídáme, tím méně věříme tomu, že by se nám mohlo podařit někde dlouhodobě zakotvit, a tak manželství nám celkem logicky začne připadat jako ta nejabsurdnější možnost.

Stále otevřená zadní vrátka

Otázkou je, jestli jedním z problémů, proč se nám ve vztazích nedaří, nejsou právě ta neustále otevřená zadní vrátka, ta vždy přítomná pohotovost od problému odejít, utéct, přičíst ho na vrub tomu druhému a zmizet. Člověk tím často (pozor, ne vždy, jsou situace kdy odchod je jediným a nejlepším řešením!) utíká sám před sebou, před svými nevhodnými očekáváními, svojí neschopností vysvětlit druhému svůj názor nebo se srozumitelně zeptat na ten jeho. Sám sobě ale utéct nelze, takže pokud byl problém na naší straně, dostihne nás znovu a znovu, dokud ho my sami nevyřešíme.

"Láska je ideální, manželství reálné; plést si reálné s ideálním nikdy nezůstává nepotrestáno." (Johan Wolfgang Goethe)

Řešení není v manželství, ale v přístupu

Byla by jistě velká chyba říct si: „Aha, fajn, takže teď se vezmeme a problémy se vyřeší.“ To by se samozřejmě nestalo a kromě velkého zklamání by nás to stálo ještě složité rozvodové obstrukce. To, co by nám však manželství nabídnout mohlo, je změna našeho vlastního přístupu k partnerovi. Pokud toho druhého vezmu jako někoho, s kým mám zůstat celý život, a chci, aby nám to spolu fungovalo, pak když se vyskytne problém, mám velkou motivaci hledat způsob, jak jej vyřešit. Zkouším vysvětlovat, jak věc vidím já, ptám se, jak to vidí ten druhý, když je potřeba poradím se s kamarádkou, odborníkem atd., až přijdu na to, kde je kořen neshody, a obtěžující situaci změním. Většina nedorozumění, která mezi muži a ženami (jakožto bytostmi opačného pohlaví) zákonitě vznikají vyžaduje čas a trpělivost a odvahu od obou partnerů. Manželství je svazek, který má potenciál právě tyto charakteristiky nabídnout.

 

archiv