Tak se jmenuje nově vyšlá kniha novinářky Věry Keilové. Podtitulek Celebrity mluví o své duši už napovídá, že se jedná o soubor exkluzivních rozhovorů.

Věra Keilová (*1968 v Praze) spolupracovala s mnoha deníky a časopisy, od roku 2002 pracuje jako redaktorka Nedělního Blesku. Mezi její zájmy patří duchovno, ezoterika a tajemno. Ukázalo se, že je tomu tak i v případě našich celebrit, s nimiž v této knize rozmlouvá. ČEMU VĚŘÍ SLAVNÍ aneb Celebrity mluví o své duši vydalo nakladatelství Alternativa.

Knížka je výjimečná tím, že vznikla z hledání. A také díky nalézání. Každému totiž v životě přijdou na mysl otázky typu: Proč se rodíme a umíráme? O co se v životě máme snažit? Co přesahuje naše běžné chápání? Jako odpovědi poslouží myšlenky našich celebrit. Jsou to úspěšní lidé, které známe z televizních obrazovek, z divadelních pódií i zimních stadionů. Všude tam stojí v záři reflektorů a ukazují svůj povrch, své obličeje. Ale o čem celebrity přemýšlejí ve chvílích, kdy nás netěší svým uměním a život s nimi smýká stejně jako se všemi ostatními? Velmi odvážně a otevřeně hovoří celebrity v knize Věry Keilové například o tom, jakými hodnotami se řídí ve svém životě, jak se vyrovnávají s těžkými chvílemi, zda věří na osud a ve vyšší síly ovlivňující naše životy, zda dají na intuici, jestli se bojí smrti či se jim přihodilo něco, co si dodnes neumějí vysvětlit.

To vše se čtenáři dozví jmenovitě o Monice Absolonové (Nic se neděje náhodou a nic není „jen tak“), Michalu Davidovi (Můžete žít sebelíp, ale vždycky vám do života přijde něco, s čím jste nepočítali), Jaroslavu Duškovi (Role vybírám srdcem – když se nad nějakou zaraduju, začínám ji zvažovat), Květě Fialové (Stáří je pro mě zázračné období života, protože přináší osvobození duši), Vladimíru Hronovi (Věštkyně mi řekla, že v mých očích vidí něco velmi zvláštního), Jaromíru Jágrovi (Když se cítím mizerně, jdu do kostela), Kateřině Macháčkové (Nejdůležitější ze všeho je zvládnout svoje životní úkoly co nejlíp), Markétě Mayerové a Slávku Bourovi (Ezoterika je náš koníček, ale když to člověk přizná, vypadá jako idiot), Barboře Srncové a Petru Rajchertovi (Každý kdo upřímně hledá, vždycky najde), Pavlu Vítkovi (Smrt? Když to malinko přeženu, možná se na ni i těším), Haně Zagorové (Jsem hodně věřící, ale konkrétní tvář k tomu nepotřebuji) a Jitce Zelenkové („Šestý smysl“ mi funguje velmi dobře a spolehlivě). Výběr těchto celebrit nebyl náhodný. „Z novin a časopisů jste dost zvyklí číst o těchto lidech jen to, s kým chodí nebo s kým se právě rozešli, eventuálně jakou nahráli desku, kde nazkoušeli jakou divadelní roli nebo kolik dali gólů. Chápu to, vždyť se v médiích sama pohybuji – pracuji jako redaktorka Nedělního Blesku,“ uvádí Věra Keilová. „A najednou, když jsem se v rozhovorech s těmito hvězdami dotkla i hlubších témat, mi to přišlo trochu líto,“ objasňuje autorka Věra Keilová důvod, proč chtěla, aby tyto rozhovory našly cestu ke čtenářům.

Ukázka rozhovoru s Kateřinou Macháčkovou:

Přihodí se vám někdy něco, co si neumíte vysvětlit?

Tak to se mi děje pořád! Jako dárek jsem například dostala od kolegyně dřevěnou kočičku, která leží na pohovce a přitom telefonuje. Mám ji vystavenou na televizi. A ta kočička před mýma očima z té pohovky často skáče dolů. Skáče zcela nečekaně a nezávisle na tom, jestli je puštěná televize nebo ne. Kolikrát třeba na něco myslím a zvažuji, jestli ano nebo ne, a když ta kočička skočí, beru to jako potvrzení toho, co si právě myslím. Stalo se to asi už třicetkrát, poprvé před třemi lety. A nedávno takhle skočila, když byla u mě na návštěvě dcera.

Nebo můj topinkovač. V poslední době jsem zatížená na červenou barvu a na symbol srdce – prostě mě to oslovilo. A teď si představte, že když jsem nedávno otevřela spodní, vyndavací část topinkovače, abych ji vyčistila, na začouzeném plechu se rýsovala silueta srdce. Moc mě to potěšilo a doufám, že je to příznivé znamení! A mnoho jiných zážitků mám s elektronikou!

Bojíte se smrti?

Neustále řeším tolik věcí a zaobírám se něčím jiným, že o tom moc nepřemýšlím. Není čas. Ale když se nad tím mám zamyslet, tak snad můžu říct, že se smrti nebojím.

Je podle vás život po životě?

Myslíte, jestli se sem vracíme? Tomu věřím, protože naše energie se podle mě nemůže ztratit. Ester Krumbachová, která se těmito otázkami zabývala, mi říkala, že se sem stále vracíme a vždycky máme nějaký úkol. Když ho splníme, dostaneme se do vyšší dimenze, až se posléze spojíme v absolutnu s Bohem. Taky říkala, že těch fází je sedm. O mně tvrdila, že jsem „stará“ duše a jsem tu asi popáté.

Na téma převtělování vzniklo několik knih už v dávných civilizacích, vemte si tibetskou nebo egyptskou Knihu mrtvých. Vědění lidí z dávné minulosti jako by se ale během věků ztrácelo.

Člověka tvoří „něco“ – kromě těla a ducha to je také duše. Z materiálního hlediska se skládáme z kationtů a aniontů, ale pak je tu i ta dokonalá syntéza toho všeho a my cítíme, že nás něco přesahuje. Někdy mi naše vědění o životě připomíná, jako když se probereme ze sna – víme, že se nám něco zdálo – ale přesně nevíme, co to všechno mělo znamenat. Podle mě to je na jiné úrovni totéž, protože jde o práci podvědomí. My v té naší realitě žijeme zcela bdělí možná v nevědomosti a je to, jako bychom snili. Pravdu se dozvíme až pak, po smrti.