"To je přece pro ženu přirozené!" Nebo naopak: "To je neženské, to se pro ženu nehodí!" -Takové výkřiky, někdy autoritativní, jindy zhrozené a pohoršené, ale v každém případě usměrňující a vykazující do těch správných mezí, slýcháme my ženy na svoji adresu dost často. Troufám si říct, že pravděpodobně častěji než muži. I když jsem nedávno viděla dvě rázné babičky, jak si tropí žerty ze vzorného mladého otce, který nesl svého potomka ve vaku na břiše. Je to zvláštní, jak často cítí muži potřebu - danou patrně jejich historickou úlohou autorit, učenců a vůbec racionálních, definujících a škatulkujících bytostí - nás ženy poučovat, co to vlastně znamená být ženou, co je pro ženy přirozené, nebo co je typicky ženské chování... Ne že by to mysleli zle! Ale často jsou takříkajíc dost mimo. Ráda bych tady pro inspiraci uvedla pohled jaksi "z druhého břehu" - názory, ke kterým jsem se propracovala po letech četby, diskusí i pozorování života kolem sebe, včetně svého vlastního.

Ženy jsou silné bytosti

V evropské kultuře se v uplynulých staletích tradovalo, že žena je - nebo má být - křehká, jemná, slabá, a tím pádem poddajná a submisivní bytost. Různí myslitelé se snažili zdůvodňovat mužskou dominanci tím, že žena má od přírody slabší fyzickou konstituci a není ani schopna takového rozumového výkonu jako muž. (Pokud by se ovšem ukázalo, že je některá žena stejně fyzicky silná a rozumově výkonná jako průměrný muž, zhrozili by se a označili by ji za hříčku přírody, neboť by tím přišla o svůj největší poklad - své ženství.) Ostatně většina filozofů se spokojila se zdůvodněním, že průměrný muž má nad průměrnou ženou fyzickou převahu, a tak žena bude poslouchat - a basta. V pozadí toho všeho se skrývala znatelná hrůza z chaosu, který by nutně nastal, kdyby nebylo jasné, kdo je tady pánem a šéfem - a zajímavé je, že tato fobie se týkala specificky žen. Muži vynalezli demokratický systém, ale zase jen pro muže; ženy do něj jaksi vpustit nechtěli. Zřejmě proto, že s tak nevypočitatelnými bytostmi, zmítanými emocemi, instinkty, hysterií a lunárními cykly, nemůže být rozumná řeč.

A jaká má být tím pádem správná žena? Ovladatelná, to jest křehká, jemná, slabá a poddajná. Vždycky to ale takhle nebývalo. Vzpomeňme si na silné a mocné postavy bohyní, které přetrvaly z předpatriarchální éry, než se vlády ujali mužští bohové - prototypem je egyptská bohyně Isis. Z ještě dávnější doby pocházejí známé sošky bohyní typu "Venuše" - mají zdůrazněné mateřské rysy a symbolizují Matku Zemi, která patrně bývala ústředním božstvem.

Je celkem jasné, že přírodní výběr by žádné křehkosti, slabosti a submisivitě ani přát nemohl. Neexistuje živočich, u kterého by samička pouze unyle vzdychala, obdivně hleděla na samečka, byla na něm plně závislá a čekala, až všechno zařídí za ni a vydá jí pokyny, co smí a co nesmí dělat. S tím by se onen biologický druh daleko nedostal. (Ostatně nesmyslnost mýtu o křehkosti žen je dobře vidět z faktu, že žijí o několik let déle než muži a jsou odolnější k řadě chorob.) Patriarchální myslitelé snad dokonce pokládali stav ženské slabosti, bezmoci a závislosti na mužích za jakousi civilizační vymoženost, "pokrok". Smyslem civilizace ale snad není připravit půlku lidí o samostatnost a možnost svobodného rozhodování!

Zdá se však, že mužům bezmocné ženy připadají eroticky přitažlivější - vezměme si například podvazování nožek v Číně, kdy ženy sice nemohly chodit, ale měly drobná, eroticky působící chodidla, anebo škrtící a deformující korzety v Evropě, vytvářející erotický štíhlý pas, ale znemožňující zdravé dýchání a správnou funkci vnitřních orgánů. Anebo různé ženské hábity a dlouhé sukně znemožňující dostatek zdravého pohybu!

Proč to tak je? Tohle by měl zkusit zodpovědět nějaký muž. Znamená ženina bezmocnost povzbuzení pro jeho ego a tím i pro jeho libido? Jsem toho názoru - a v současných českých rodinách to ostatně dost často vídáme - že pro ženu je přirozené být silnou mateřskou postavou, která se bije za své děti jako medvědice, nastoluje všem členům rodiny pevný domácí řád a vůbec drží pevně v rukou otěže komunity svých nejbližších. Uvědomme si, jaká je škoda vyplýtvat tyto vlohy na (často se vzpouzející) členy nejužší rodiny. Tyto energicky mateřské typy žen mohou být třeba skvělými starostkami obcí nebo šéfkami nejrůznějších organizací - a všimněte si, že jim obzvlášť sedí práce s tak početnou skupinou lidí nebo tak rozsáhlou firmou, jaká ještě neztratila "přirozený rozměr".

Zdá se, jako by se ženy rády zaměřovaly na konkrétní cíle, o kterých mohou mít osobní přehled, a na hmatatelné a viditelné výsledky. Snad i proto (v důsledku opravdové ženské přirozenosti a nejen následkem toho, že je muži na skutečně prestižní a výnosné pozice nepustí) málokdy ženy vidíme ve vedení mamutích podniků, kde se běžně hází miliardami; tady už onen "lidský rozměr" chybí, a pokud si žena takovou pozici vydobyde a zvládá ji, pak si troufám předpokládat, že v ní využije spíše své mužské sklony.

autor: Eva Hauserová