Narodila jsem se rodičům v jejich pozdním věku. Mám ještě sestru, která je o deset let starší. Na dětství vzpomínám moc ráda, rodiče se nám velmi věnovali a bydleli jsme ve velkém domě se zahradou, který tatínek zdědil po svých rodičích.

Za týden po mé promoci jsem se k radosti rodičů provdala za svého spolužáka z vysoké školy. Odpadla nám starost s bydlením, protože v našem domě bylo místa dost. Zbývalo nám jen

byt zaplnit nábytkem a také se prosadit ve svém prvním pracovním místě. Léta pomalu ubíhala. Já i manžel jsme získali dobrá pracovní místa, dalo by se říci, že nám nic nechybělo. Něco ale přece. Chybělo nám dítě, které jsme si přáli. Několikrát jsem otěhotněla, ale po pár měsících o dítě přišla. Až jednou nám lékaři oznámili, že bohužel já nejsem schopna dítě donosit. Byli jsme z toho velmi zdrceni a těžko jsme se s tím smiřovali. Lékaři nám doporučili vzhledem k našemu věku, abychom si dítě adoptovali. S manželem jsme se v té době odcizili a každý jsme svým způsobem trpěli. Asi po několika měsících, kdy jsme byli schopni spolu o našem problému mluvit, a tak jsme se domluvili, že si podáme žádost o adopci.

V té době měla moje sestra tříletého chlapečka, kterého jsme měli moc rádi. Bylo pravidlem že jsme si synovce brávali na dovolenou, trávili s ním víkendy a každou chvíli byl u nás.

Vždyť jsme bydleli ve společném době a tak stačilo malém jen přeběhnout chodbu a byl u nás.

Uběhlo několik let a když jsme již nedoufali že adopce vyjde, přišel telegram. „Dostavte se do dětského ústavu“. Měli jsme se přijet podívat na dítě, které bylo v hodné k adopci. Od uvedeného telegramu uběhlo ještě několik měsíců a spolu s manželem jsme si domů odváželi malou Pavlínku. Byli jsme nesmírně šťastní, že jsme konečně úplná rodina. Já jsem přerušila zaměstnání a zůstala s malou doma. Chtěli jsme se ji plně věnovat, protože do svých tří let poznala jen ústavní zařízení.

Přišlo období dovolených a sestra spolu se svým manželem se rozhodli, že pojedou k moři. Požádala nás, zda by jsme malého těch čtrnáct dní pohlídali. Nebyl to problém, protože jsem byla v domácnosti. Tak jsme pomoc přislíbili. Dva týdny uběhly jako voda a nastal den, kdy se sestra s manželem měla vrátit. Místo návratu zatelefonovala domů a oznámila nám. Že se rozhodli emigrovat. Během několika vteřin se nám naše spokojené soužití zbouralo jako domeček z karet. Na moji otázku, co bude s jejich synem jen odpověděla „Ty se přece o něho postaráš“. Tatínek dostal ještě ten den mozkovou příhodu a ani po návratu z nemocnice se nebyl schopen sám o sebe postarat. Maminka celou situaci velmi těžce nesla.

Nejhorší to bylo se synovcem. Ve škole se velmi zhoršil a tak musel opakovat školní rok.

Nemohl si v té své hlavičce srovnat, že ho rodiče opustili. K naší Pavlínce nám do rodiny přibyl tedy i synovec. Postupem času nám začal říkat maminko a tatínku, i když věděl, že jsme jeho teta a strýc. Starala jsem se nyní o celou rodinu. Rodiče byli velmi staří a potřebovali celodenní péči a tak jsem i nadále zůstala v domácnosti. V jednom roce odešel tatínek a několik měsíců po něm i maminka. Sestra na pohřeb nemohla přijet, protože v té době byla hranice pro ně zavřená.

Když přišel rok 1990, tak sestra se svým manželem přijela na návštěvu. Byly jsme rády, že se po dlouhých letech opět vidíme. Emocí bylo hodně, ale došlo i na kritická slova. Bylo nutné hodně věcí projednat a vyřešit. Nakonec jsme všechno vyřešili k společné spokojenosti.

Sestra měla dlouhý rozhovor se synem, který proběhl jen mezi čtyřma očima. Asi nebyl moc příjemný, protože po více jak dvou hodinách za námi přišla a omluvila se nám za to, že svou emigrací nám způsobili velké starosti. Nabídla synovi, aby s nimi odcestoval do zahraničí, ale ten nabídku odmítl. Prohlásil, že jeho rodiče i když ne biologičtí jsme my s manželem.

Dnes mají „naše děti“ již své rodiny a bydlí s námi v domě, který nám zůstal po rodičích. A sestra jezdí na pravidelné návštěvy vždy o Vánocích.

Máte podobnou zkušenost? Chcete se podělit o svůj zážitek s ostatními? Napište nám do redakce na info@babinet.cz.