Proč existuje násilí? Proč se lidé nemohou domluvit? Proč rodiče bijí své děti, i když si to vůbec nezaslouží? Tolik otázek, na které nejsou odpovědi. Setkala jsem se někdy já s násilím? Je jím i šikana? Pokud ano, odpovím vám, že jsem se s násilím setkala. A to na vlastní kůži. Nevím, jestli jsem tenkrát byla holkám ze třídy nějak nesympatická, nebo jsem jim prostě nepadla do oka. Dodnes na to neznám odpověď. Jen vím, že jsem se každé ráno probouzela s bolestmi břicha a myšlenkou, co si na mě zase vymyslely...

Začalo to někdy ve třetí třídě. Vždycky jsme byli všichni dobrá parta, ale najednou, ze dne na den, už jsem do té party nepatřila. Už jsem neměla kamarády. Nezapadala jsem. I když jsem chtěla, ony mě nenechaly. Snažit se s nimi promluvit bylo zbytečné. Nejdříve to začalo slovními urážkami. To se ještě dalo trochu snést. Jenže pak přišlo shazování věcí z lavice, schovávání věcí, vyhazování svačin... a tak dále. A já? Neuměla jsem se bránit. A to byla ta chyba. Až jednou jsem si řekla dost! Celé ty roky, od třetí do šesté třídy, jsem to snášela. Ale když se do mě holky v šestce pustily na holčičích záchodech, tak už mi došla trpělivost. Způsobily mi bolest nejen na duši, ale i na těle. A to už bylo moc. Házely si tam se mnou jak s kusem hadru. Smály se a očividně jim dělalo radost, že se nebráním a že trpím. Nechala jsem je, ať to dokončí.

Vyhrožovaly, že jestli to někomu povím, tak že dopadnu ještě hůř... Měla jsem strach. Obrovský strach, ale touha po pomstě byla větší. Od té doby jsem si nenechala nic líbit. Nebyla jsem práskač, i když v této situaci bych na to měla i právo, takže jsem to nikdy nikomu neřekla. Ale už jsem je nenechala, aby mi ubližovaly. Po třech letech utrpení... Došlo jim to. Došlo jim, že teď už to nemá cenu. Dokonce se i omluvily. I kdybych tenkrát řekla, že jim to odpouštím, nemohla bych se s nimi normálně bavit. Vzpomínky byly, jsou a budou. Nikdy jim to nezapomenu!

Proto se teď snažím pomáhat těm, kteří mě potřebují. Možná že někdy některé věci řeším zbytečně do detailů, ale kdyby ostatní věděli proč, nepřišlo by jim to tak divné. Ale to je jejich problém. Já vím, proč to dělám a to je hlavní. A že ostatní mají za zpovědní vrbu? No, občas mi to vadí, mám taky svoje starosti, ale jsem ráda, že jim můžu pomoci alespoň tak, že je vyslechnu...

(Máte téma, které chcete zveřejnit Pod lupou? Zašlete na info@babinet.cz Stanoviska zde uvedená nemusí vyjadřovat názor Babinet.cz)