Proč je důležité věnovat pozornost odpouštění?

˙ Protože lidé dělají chyby - někdy zcela nezáměrně (neúmyslně) a tím druhé lidi zraňují. Jindy naopak někteří lidé jednají zaujatě a projevují tak svou zlou vůli, zlobu, zášť, nepřátelství, zlý úmysl, zákeřnost, lstivost, záludnost až potměšilost. Proto je třeba snížit břímě neodpouštění.

˙ Je třeba překlenout negativní zkušenosti pozitivními zkušenosti, zvláště pak těmi, které se týkají "dobrého srdce" a pozitivních emocí.

˙ Je třeba rozvíjet adaptivní strategie zvládání těžkostí v obtížných životních situacích.

˙ Uvést do praxe důležité náboženské a duchovní přesvědčení a postupy.

˙ Podporovat větší smysl pro spolužití (společenství) a občanskou odpovědnost i porozumění druhým lidem.

˙ Snažit se snížit negativní efekt žití ve stále větším tempu.

˙ Snížit negativní pocity zlosti, zahanbení a sebe-obviňování, které se rodí v denních zážitcích.

˙ Upřednostňovat ty zkušenosti, které usnadňují lidské soužití.

˙ Pomoci lidem snižovat až přemáhat soběstředný egoismus a vnímanou oddělenost (separaci) od druhých lidí - až představy osobní nezávislosti na druhých lidech.

Z psychologického hlediska se jeví jako klíčová otázka změny postoje - jak u postiženého, tak u viníka. Jde o proces, který z psychologického hlediska znamená radikální změnu postoje (od neodpuštění za žádnou cenu po ochotu odpustit). Z teologického hlediska jde o zásadní změnu v celkovém životním zaměření, o určitou obdobu toho, co označujeme termínem metanoia - obrácení, znovuzrození, uvěření proselyta atp. V obou těchto oblastech - jak v psychologii, tak v teologii je tato otázka řešena s mimořádnou vážností.

V psychologických výzkumech se setkáváme se studiemi této změny např. ve studiích soucitu (compassion) a soucítění (empatie), i tam, kde se soustavně studuje změna postojev (attitude change), případně ve studiích individuální psychologie (psychologie osobnosti), kde jde o vyrovnávání se s egocentrismem, namyšleností na sama sebe a otevírání se altruistickému vidění světa. V religiózní oblasti jde o studie změny vztahu jak sama k sobě, tak k tomu, co nás přesahuje (k Bohu) - např. formulované jako odpuštění hříchů, přijetí milosti, dosažení spasení (záchrany) atp.

Se kterými problémy se setkáváme, když se začneme soustavně zabývat otázkami odpouštění a odpuštění?

1. Konflikty - intrapersonální, interpersonální, individuální i skupinové

2. Životní krize a jejich řešení (jejich zvládání)

3. Vina - otázka sociálních norem a jejich hranic - limitů

4. Otázky svědomí

5. Role viníka a postiženého

6. Emoce - zvláště negativní emoce (zlost a vztek, nepřátelství, zklamání, nenávist) a jejich zvládání

7. Pokání a zpověď

Odpouštění je jevem, s nimž se setkáváme na mnoha místech jak v osobním, tak v sociálním životě - v oblastech sekulárních i religiózních. Zabývá se jím filozofie (etika), náboženství (pastorální péče) i exaktní věda (psychologie individuální, sociální a psychoterapie), sociální vědy (politologie) atp. Je možno se domnívat, že je kus pravdy na tom, co prohlásil Dalajláma XIV. ve své londýnské přednášce na téma Etika pro nové milenium, kde řekl:

Lidé si obvykle myslí, že poselství soucitu, lásky a odpuštění je náboženské, takže ti, kteří se nijak zvláště o náboženství nezajímají, mají sklon tyto hodnoty popívat. Domnívám se, že to je chybné... My všichni musíme těmto hodnotám věnovat více pozornosti. To je jeden ze způsobů, jak se připravit na další tisíciletí....Jsou zde společná poselství, jako je poselství soucitu, lásky, odpuštění a spokojenosti ... Potenciál pro nenávist nebo silný hněv je v nás všech. Kvůli okolnostem, kdy se něco stalo, tito ubozí lidé jednali na základě těchto emocí, ale myslím, že mají v sobě rovněž potenciál pro dobro. Proto je lepší přivést je zpět do společnosti a dát jim šanci zdokonalit se a změnit se. Dalajláma XIV (2000, s.132 a 141).

Oblasti, kde je možno se setkat s potřebou odpouštět a odpustit

1. Dvojice lidí, kteří jsou spolu v interakci - např. v manželství.

2. Lidé při rozvodovém řízení, při jednání o dítěti po rozvodu.

3. Rodinné poradenství a rodinná terapie - viz i vztahy mezi sourozenci, vztahy mezi dětmi po úmrtí rodičů atp.

4. Programy, které se zabývají zvládáním stresu a distresu.

5. Zvládání a řízení lidí, kteří jsou v úzkosti a lidí, kteří se zlobí .

6. Programy prevence - např. těžkostí ve škole, při práci, v manželství atp.

7. Tam, kde jde o sexuální znásilnění a sexuální zneužití dítěte - psychické zranění (trauma).

8. Tam, kde se setkáváme s posttraumatickými obtížemi.

9. Tam, kde jde o pacienty, kteří byli poškozeni lékařským zákrokem.

10. U lidí, kteří jsou HIV positivní, případně mají AIDS.

11. U lidí, kteří jsou obětí kriminálních činů a neetických (nemorálních) praktik.

12. Ve studiích tzv. pozitivní psychologie a v praxi pozitivní psychologie.

13. Ve vlastním životě psychologů, v jejich manželských problémech. V jejich vztazích k rodičům, přátelům, sousedům, kolegům atp.

Kde se v religiózní oblasti setkáváme s otázkami odpouštění a odpuštění?

Judaismus - Starý zákon (Mluví se o tom v bibli, viz např. příběh setkání Jákoba a Ezaua, setkání Josefa s jeho bratry (např. i to, že jeho prvorozený syn v Egyptě dostal jméno Manasses, tj, ten, který způsobil zapomenutí), viz též Mishnek Torah.

Křesťanství - viz např. Apoštolské vyznání víry. Modlitbu Otče náš, v řadě podobenství (O otci marnotratného syna, o dvou dlužnících, o ženě přistižené v cizoložství, atp), v řadě výroků Ježíše Krista atp.

Buddhismus - Soucitný Buddha, Dhammapada, bódhičitta atp.

Hinduismus - Rig Veda, Upanišády, Bhahagva Gita

Mohamedánství - Mohamed: Qu´r anm, mystici Sufi (např. Ansari z Heratu) atp.

Které situace odpouštění a odpuštění přicházejí v exaktním studiu v úvahu?

˙ interpersonální odpouštění např. v dyadickém vztahu - v interakci dvou lidí (viníka a postiženého).

˙ meziskupinové odpouštění malých (dvou spolků) či velkých skupin (dvou znepřátelených národů či států např.po válce).

˙ individuální - např. odpustit sám sobě to, že jsem udělal to, co jsem udělat nechtěl, nebo že jsem neudělal, co jsem udělat chtěl.

˙ Transcendentální - odpuštění, které žádáme od Boha (toho, co nás přesahuje) nebo naopak odpouštíme Bohu (který dopustil, co považujeme za nesprávné či bolestné)

V exaktních studiích je dosud největší pozornost věnována první skupině (odpouštění v dyadických vztazích).

Rozsah krizí, kde odpouštění a odpuštění přichází v úvahu

Podle rozsahu hodnot, o které jde v dyadických vztazích je možno hovořit o odpouštění v drobných (malých) životních krizích (např. když nás někdo předběhne ve frontě), středních krizích (když o nás někdo šíří pomluvy) a velkých (když např. někdo zabije někoho, kdo je nám blízký).

Co se rozumí odpuštěním v jeho současných exaktních studiích?

a) Co není odpuštěním?

˙ Zapomenutím. Zapomenutí je čin špatné paměti, která zapomene na urážku (poškození atp.). To, co bylo (např. přestupek), vypadne z vědomí.

˙ Zavřením očí nad tím, co se stalo (snahou nevidět, co mi někdo udělal - to je do určité míry ospravedlněním toho, co se stalo).

˙ Pardonování, tj.odpuštění není všeobecnou amnestií, legálním (právním) prominutím (dluhu atp.).

˙ Popřením. To zahrnuje nechuť zabývat se tím, co se stalo (uznat urážku atp. za přestupek).

˙ Kompenzací, tj. vyrovnáním škody, nahrazením či splacením dluhu, odškodněním. Kompenzace je ospravedlněním urážky, poškození atp.

˙ Omluvou - omluva uznává, že jsi měl dobré důvody k tomu, co jsi mi udělal.

˙ Hrou jako mnoho jiných sociálních interakcí. Odpuštění není rádo-by společenskou hrou.

˙ Smírem - smírčím řízením. Smírem se myslí znovunastolení původního (přátelského) vztahu.

b) Co je odpuštěním - příklady jeho definic:

"Odpuštěním se rozumí ochota vzdát se vlastního práva na rozmrzelost (zlost, vztek, odpor, zášť atp.), negativní posuzování a netečné chování k člověku, který mne nespravedlivě zranil a snaha živit (pěstovat) v sobě k němu postoj šlechetnosti, velkorysosti, nezaslouženého slitování a dokonce i lásky." Enright et al. (1998, str. 46 - 47)

"Odpuštění je souhrnný termín (pojem), který je charakterizován na jedné straně snahou snížit intenzitu motivace vyhledávat pomstu a vyhýbat se snahám takovéhoto druhu, a na druhé straně snahou zvýšit motivaci hledat smír (usmířit se, vyhledávat smíření)." Worthington et al.(2000, s. 229).

Proces odpouštění a smiřování

Tam, kde jde o interpersonální dyadický vztah a jednání jednoho člověka s druhým, tam může dojít ke krizové situaci, která navozuje zprvu interpersonální krizi. V ní se jeden z účastníků dostává do role postiženého (A) a druhý do role viníka. Proces, který po té následuje, je odlišný u obou účastníků.

Tam, kde jde o postiženou osobu (A), tam jde o vyrovnávání se s tím, co se stalo. Toto vyrovnávání může mít charakter neochoty k odpuštění či naopak ochoty k odpuštění. Obě tyto situace a průběh přechod od neochoty k odpuštění po ochotu k odpuštění jsou předmětem nesmírně bohatého psychického děje a jsou studovány nejen psychology, ale i filozofy, teology atp.

Tam, kde jde o druhou osobu - viníka (B), tam jde též o vyrovnávání s tím, co se stalo. Tento proces může mít charakter zastírání, bagatelizace, omlouvání, vymlouvání atp. nebo naopak uznání viny, hledání možnosti odčinění, restituce, pokory a lítosti až po prosby o odpuštění, zpovědi a přiznání viny.

Dochází-li u viníka (osoby B) k uznání viny a je-li jím (osobou B) vyjádřena prosba postiženého (osoby A) její odpuštění toho, co viník provedl, může dojít k jednání, které může mít vyústění typu smíření (reconciliation). Po něm - případně před ním - může dojít k tzv. spravedlivému vyrovnání (restituci) dluhu.

Tento proces může však končit i jinak - např. tím, že postižený viníkovi odpustí, ale ke smíření nedojde (např. postižený si nepřeje setkat se ještě jednou s viníkem - i když mu již opustil nebo viník může být v té době již mrtev). Celý proces může však nabýt i zcela opačné vyústění, kdy např. postižený odmítá viníkovi odpustit - i když ten ho o to žádá, případně viník odmítne činit pokání, uznat svou vinu a poprosit postiženého o odpuštění - i když postižený je ochoten mu odpustit. Možná je i ta varianta, kdy postižený odmítne viníkovi odpustit a ten zase nesnaží se o odpuštění požádat.

Existence jevů interpersonálních životních krizí typu zklamání důvěry, podvedení, uražení, ponížení atp. je faktem. S nim se setkáváme v mezilidském styku velice často. Za nadějnou je možno považovat snahu těmto jevům a procesům hlouběji porozumět, co nejpřesněji poznávat, proč a jak k nim dochází, pomoci lidem takovýmto jevům předcházet a tam, kde k nim již došlo, pomáhat tvořivě řešit jejich následky.

Prof. Jaro Křivohlavý

e-mail: j.krivohlavy@volny.cz

Celý článek Víra, věda a psychologie odpouštění najdete ZDE. Více se můžete dočíst v knize O odpouštění s Jaro Křivohlavým, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.