Všechno to začalo před několika lety. Volali mi do zaměstnání... říkali... "Nelekejte se, ale váš syn je na operačním sále. Měla byste za ním jít." Moje šéfka měla pochopení, je také matka. Šla jsem hned. Běžela jsem, letěla, málem mne trefil šlak.

Syn byl na operačním sále. Říkali: za hodinku ho uvidíte. Uběhla hodina, dvě, tři... přišel večer, lékaři odcházeli, sestry střídaly služby. Já pořád seděla na chodbě a čekala. Nevěděla jsem co se s mým synem právě děje. Nevezli ho ze sálu, to bych musela vidět... Takže ho ještě operují, jak dlouho už? A co mu operují? Měla jsem strach. Zoufalý, tak bolestný, že jsem nemohla ani dýchat. Nikdo mi nic nechtěl říci. Sestřičky krčily rameny a říkaly: To může jen lékař. A lékař tu nebyl.

Kdo to nezažil, nedovede si představit úzkost matky, která čeká... Pak přiběhla jedna sestra, vypískla a sdělovala v sesterně hlasem hodným velké senzace... Dr.X málem zabil kluka, co je teď na sále, předávkoval ho, nikdo neví co bude...

Ten kluk byl můj syn. Z narkózy se neprobudil, po operaci vůbec neotevřel oči, dýchal jen s podporou přístrojů. Odmítli mne k němu pustit. Z okresní nemocnice ho převezli vrtulníkem na kliniku do vzdáleného města. Já musela za ním vlakem. Stále bez informací, stále bez vysvětlení.

Později, mnohem později, jsem se dozvěděla, že komplikace opravdu nastaly pochybením lékaře -anesteziologa. To ale v tu chvíli vůbec nebylo podstatné. Na klinice mi řekli, že p o k u d se syn vůbec j e š t ě probudí, bude mít trvalé následky, a to jak fyzické, tak psychické. Spletli se. Díky bohu!!!

Přijela jsem, na klinice se najednou ke mně chovali jako k člověku, byli milí, laskaví, pustili mne i na jednotku intenzivní péče, kde syn ležel po zákroku. Probouzel se právě v okamžiku, kdy mne sestra vedla dovnitř. Jeho první slova byla:„Mami, vedle je holka, myslím, že je to holka, moc mi pomohla...“

Vykulila jsem oči. Věděla jsem, že ho na kliniku přivezli v bezvědomí. Nemohl s nikým mluvit, kluk si ale nedal pokoj, sotva sípal, ale trval na tom, abych se šla „vedle podívat, kdo to tam je. Zeptala jsem se sestry. Podívala se na mne dost udiveně a řekla :“Jdu právě od pacientky z vedlejšího pokoje. Chtěla, bych šla pozdravit vašeho syn a poděkovat mu.“

„Za co?“ Byla jsem v šoku.

Pokrčila rameny.

Pustila mne i vedle. Ležela tam mladá žena, vlastně ještě dívka, po plánovaném zákroku na mozku. Také nedokázala vysvětlit jak o mém synovi ví, ale věděla o něm. Měla dokonce jasnější představu než on. Operování byli najednou, každý na jiném sále, takže se opravdu vidět nemohli, ...záhada. Mimochodem, ti dva nám ji nikdy nevysvětlili... Ta dívka neměla rodinu. Od té doby patří k nám.

Byl to strašný den, nejstrašnější v mém životě, ale zároveň krásný. Osud mi ten den vrátil syna... a přidal i dceru. Oba zdravé. Od té doby vím, že existuje něco mezi nebem a zemí... a já vlastně ani nepotřebuji všechno pochopit!

Máte podobnou zkušenost? Chcete se podělit o svůj zážitek s ostatními? Napište nám do redakce na info@babinet.cz.