Tak tohle je jeden z Murphyho zákonů, na který si vzpomenu vždy, když přemýšlím o své rodině. Proč vlastně miluji člověka, o kterého bych jinak ani nezavadil. Pochopitelně, kdybych mohl rozhodovat jenom rozumově. A v tom je ten veliký podraz od Matky Přírody, že neumožňuje rozhodovat se pouze rozumem. Naposledy jsem zabrousil do těchto úvah, když jsme jeli připravovat jakousi keramickou výstavu. Auto máme sice velké, to ano, ale ne vždy to je k lepšímu. Jako teď. Byly to jenom dvě bedny, jedna s keramikou a jedna s aranžovacím materiálem. Podle mne by ta těžká patřila dolu, ne však podle mé manželky.

Musel jsem ještě někam zajet a v nějaké otáčce se stalo, co se stát muselo. Těžká bedna spadla a celá se vysypala. Sice rozzloben, ale v klidu jsem vše vrátil do bedny, nic neříkal, stavil se pro Alenu a jelo se. Motor tiše předl, kolem ubíhala krásná podzimní příroda. Pohoda. Teď je ten pravý okamžik pro debatu na téma vysypaná keramika. "Aleno, vysypala se keramika z bedny. Víš, můžeš porušovat zákony, jaké chceš, ale ty fyzikální porušit nejdou. Když dáš něco těžkého nahoru, tak to téměř jistě spadne," začínám klidně. Kupodivu chvíli je ticho. "To se ti vysypalo z auta ven?" ptala se.

"Ne, většinou jezdím se zavřeným kufrem. Rozsypalo se to v autě." Proboha, jak mohla tohle vydedukovat a proč ji to vlastně zajímá, kam se to vysypalo. Na tom přeci nezáleží kam. "Tak proč jezdíš tak rychle do zatáček? Mně to nespadlo," pokračovala. "Nejezdím rychle." Znovu opakuji "těžké věci se vždy rovnají dolů. Jinak se z vrchu vždy přesunou dolů. S tím nehneš. To je fyzika."

"Určitě jsi jel rychle, vím jak jezdíš," trvá si Alena na svém. Abych nějak dokončil debatu, smírem říkám: "Věci do auta budu rovnat vždycky já."

"Dobře, ale jel jsi rychle," zní její odpověď. Už nemám sílu odpovídat na další narážku. Chci mít klid, tak jsem potichu a zaposlouchám se do předení motoru. Napadá mě, proč vlastně s tou ženskou jsem. No dobře, mám ji rád. To je ale něco těžko postřehnutelného. Neexistuje jediný rozumový důvod, proč s ní jsem, a přitom ji mám tak rád vedle sebe. Z úvah mne vytrhnou její slova: "Máš mne rád?" Chce se mi odpovědět něco na téma, že je to moje povinnost, když jsem její manžel, ale nechci zavdat příčinu k další hádce a tak jenom neurčitě brouknu. "Nemyslím z povinnosti, ale tak, opravdu," nedá pokoj. "Jo mám, ale prosím tě, neptej se mě proč." Tím se končí debata nad vysypanou keramikou a my se můžeme věnovat příjemné jízdě.

Ještě si pomyslím, že ji opravdu mám rád a je mi s ní dobře, ale pátrat po tom proč, je asi holý nesmysl. Výstava ve městě přes to všechno skončila úspěchem. I když jsem zaznamenal pár dalších rozumových důvodů, proč nebýt se svou manželkou a jejichž výsledkem je to, že jsem do ní i po těch patnácti letech beznadějně zamilovaný. Políbím ji a jedeme domů. Celou cestu mlčíme. Snad je znát ten rozdíl a snad je to i ten důvod k lásce. Mlčíme spolu a ne vedle sebe.

Jiří, 42 let

Zajímá vás, co prožívají ve svém životě jiné ženy? Co je těší a co trápí? Jak řeší své problémy, jak se vyrovnávají s nevěrou, jak vychovávají své děti? To vše najdete každý týden v časopisech plných skutečných životních příběhů NAPSÁNO ŽIVOTEM, ČAS NA LÁSKU, ŠTĚSTÍ A NESNÁZE.

Navíc vás čekají i dobré rady MUDr. Plzáka, skvělé tipy na hubnutí, úžasné recepty pro všechny kuchařinky, křížovky i soutěže o bezva ceny.