Ivan byl pozorný, starostlivý, něžný – zkrátka dělalo mu radost mě hýčkat a chránit. Uměl naslouchat, poradit, pomoct, rozesmát mě, pohladit, vařil mi bylinkové čaje, masíroval záda, ale...

Dlouho jsem nevnímala nebo jsem spíš vnímat nechtěla jeho nepochopitelné změny nálady. Stále častěji ho z ničeho nic přepadaly silné bolesti hlavy a to potom chodil celou noc po pokoji, mudroval nad vesmírem, smyslem života a existencí lidské duše, rozsvěcel a zhasínal, prudce gestikuloval rukama, zvyšoval hlas, rozlítila ho sebemenší maličkost a jeho žárlivé výslechy nebraly konce. Nespočítala bych, kolik nocí jsem takto probděla. Jednou jsem mu ve vteku řekla, že je jako Jakylle a Hyde a neuvědomila si, že jsem přesně vystihla jeho nemoc – schizofrenii!

Mockrát jsem se s ním chtěla rozejít, ale nešlo to! Pokaždé přede mnou ráno klečel a po tvářích mu tekly slzy. Prosil mě o odpuštění, litoval svého chování a sliboval, že tohle se už nikdy nestane a přitom mě hladil, objímal a líbal. Zase to byl ten muž, kterého jsem milovala. Dnes sama nad sebou kroutím hlavou a nechápu, jak jsem mohla být půl roku tak slepá. Nebýt dovolené v Tunisu, možná bych se v té hrůze motala dodnes.

„Rozmyslela sis to dobře? Poslední dobou se hádáte jako koně a pokud si dobře vzpomínám, není to ani týden, co jste se málem poprali na ulici! A ty s ním chceš odletět na dvanáct dní do nějaké Tramtárie a navíc teď, mimo sezónu?! Kdyby to byla aspoň Evropa, ale Tunis? Co když ho tam zase chytne ten jeho amok? Ty víš, že jsem ho předtím vždycky bránila, ale teď mám o tebe strach! Měl by se jít léčit – ty jeho zvraty v chování nejsou normální!

Moc toho o schizofrenii nevím, ale i to málo, co jsem si o této nemoci přečetla, na něj sedí.“ Monika mě starostlivě pozorovala a nervózně popotahovala z cigarety.

„Hele, já do toho Tunisu prostě jet chci! Vždycky jsem toužila poznat tuhle zemi a když se mi konečně naskytla šance, tak si ji nenechám za žádnou cenu vzít! A naopak jsem ráda, že tam nebudou kvanta turistů! Neboj, mám to promyšlený. Buď se to tam mezi námi urovná, anebo se hned po dovolené rozejdeme. Ale v každým případě si to tam užiju! Když k tomu budu přistupovat takhle, nemůže mě nic zaskočit!“ Jak jsem byla hloupá!

Už v letadle začala Ivana bolet hlava. Vzal si prášek a já si myslela, že ho to přešlo. Odbavení na letišti bylo nekonečné, a když jsme přijeli k hotelu, byly dvě hodiny po půlnoci. Vyzvedla jsem na recepci klíč, vyplnila naše přihlašovací lístky a konečně jsem odemkla dveře pokoje, který se měl na dvanáct dní stát naším »domovem«.

„To ti není trapný flirtovat s kdejakým Arabem? Nejdřív to byl celník na letišti, pak řidič autobusu a teď recepční! Chováš se jako děvka!“ Nevěřila jsem vlastním uším!

„To snad nemyslíš vážně! Nemůžu za to, že se Arabové na cizince usmívají. Kdybys uměl anglicky, tak si piš, že by se usmívali na tebe! A takhle se mnou už nikdy nemluv!“ Ivan mě bolestivě chytnul za ruku.

„To s tebou mluvím ještě moc slušně! Jinej chlap by ti rovnou rozbil hubu! Proč mě provokuješ? Přiznej se, kterej z nich se ti líbil nejvíc? Chtěla bys to s ním zkusit? Vzrušuje tě ta představa?! Tak mluv!“ Začala jsem z něj mít strach.

„Prosím tě, přestaň. Jsme tady spolu, oba jsme se sem těšili, tak to nekaž. Ty víš, že tě miluju, tak proč říkáš takový věci? Pojď, půjdeme spát, jsem moc unavená.“ Ivan zavrtěl hlavou, zavřel dveře na balkon, zamkl, klíč si strčil do kapsy a rozsvítil světlo.

„Ne, žádný spaní nebude! Já chci, aby ses přiznala!“ Polykala jsem slzy lítosti a přemáhala spánek. „Ale k čemu se mám přiznat? Že jsem na lidi slušná a usmívám se na ně? Prosím tě, co se ti stalo? Přestaň mě trápit a nekaž to! Kvůli takovýmhle trapným scénám jsem sem nejela! Vždyť se chováš jako blázen.“ Rychle jsem vstala a chtěla odejít do koupelny, ale Ivan byl rychlejší.

Čekejte na další pokračování. Už poslední? Pokud se chcete i Vy podělit se svým příběhem, napište nám do redakce na info@babinet.cz