Bylo mi jasné, že po mateřské už do starého místa nenastoupím. Tak jsem hledala v inzerátech. Najednou jsem měla pocit, že své okolí vůbec neznám. Tolik nových firem! Zkusím nabídnout svou práci, nakonec nebyla jsem až tak špatná obchodní manažerka, že? Posbírala jsem doporučení, reklamní návrhy a další trosky ze svého bývalého místa, úhledně je zabalila a vyrazila.

Syn byl ve školce.

Na oblečení jsem se nijak přehnaně nesoustředila. Prostě budu přirozená. No dobře, zas tak úplně přirozená ne, protože můj přirozený oděv na mateřské byly tepláky a triko. Chce to aspoň trošku důstojnosti. Kalhoty a lepší triko. Konal se konkurz. To mne překvapilo. Několik účastníků konkursu sedělo na lavičkách u travnatého hřiště, pardón, místního fotbalového stadionu, a šéf zasedal u tribun. Překvapení stíhalo překvapení. Šéf vypadal pohledně a adeptky také. Možná až moc sexy. Samé mladé, tak do pětadvaceti, načinčané, krátké sukničky, hluboké výstřihy... holky se asi informovaly, co na šéfa zabírá. Husičky. No to je úroveň, dalo se mi vyčíst z očí. Co asi ty holky umí? V tomhle věku. Co můžou nabídnout ?! A ten šéf! Bože, dělat konkurz na hřišti. Ještě, že je hezky.

A pak - zase překvapení. Jedna z dívek se mi nesměle svěřila, že si není jistá, jestli bude její vzdělání stačit, má totiž jen vysokou designérskou ve Zlíně a jen dva roky praxe, a ta druhá zase jen vysokou ekonomickou a je, považte tu troufalost, úplně bez praxe!

Polil mne horký pot. Fyzicky jsem cítila, jak mi kapičky stékají po čele, hlavně po pravé straně. Ale bála jsme se otřít, protože by utrpěl mejkap, který jsem si přece jen nakonec na sebe naplácala. Asi abych utišila svědomí, že jsem se dost nevyoblékala. Že jsem sem vůbec lezla!

„Další prosím!“ zavolal šéf.

„Jste na řadě,“ špitla nesměla jedna z vysokoškolaček. Nehádala jsem se. Šéf vypadal z blízka ještě líp než z dálky. Věk okolo čtyřiceti, mírně prošedivělé skráně, atletická postava, jiskrný pohled. Proboha kde se bere tolik hezkých chlapů v šéfovských funkcích? Nohy mi změkly. V podstatě je bezva dělat konkurz na hřišti, má skvělé nápady ten můj budoucí šéf ! Upřeně na mne hleděl.

„Posaďte se!“ ukázal mi na lavičku, „vám se tříska do saténu nezadře!“ šeptl.

„Ani do zadku,“ špitla jsem při pomyšlení na kratičké sukénky svých konkurentek.

„Prosím?“ zvedl oči a zaparkoval je na mé pravé skráni. Jsem zvyklá na ledacos, muži mi občas zírají na vyvinuté poprsí, občas na zadek, ale to mi nevadí, protože to nevidím, jiní se násilím snaží udržet oči zabodnuté do mých, ale tenhle... asi má nějakou úchylku, líbí se mu pravé skráně.

„Máte nějaké práce na ukázku?“ Přikývla jsem.

Vzal si složku. Zavrtěl hlavou a pak se na mne zase zadíval. „Víte, měla byste si odskočit na toaletu...“

„Prosím?“ vyhrkla jsem dotčeně. To chce snad být s mými dílky o samotě či co? Je to úchyl! Napadlo mne. Zopakoval svou větu o toaletě s větším důrazem a dotkl se při tom svého pravého spánku.

“Ale mně se nechce...“ zakňourala jsem.

Povzdechl. Ruku stále na spánku, poklepával si štíhlým prstem těsně pod vlasy:“ Máte tam cosi od ptáka, “ nadhodil a zamrkal. Tak to už je vrchol. Je to úchyl!

„Vejce?“ zeptala jsem se nesměle majíce na paměti, že úchyly není radno dráždit, protože mohou být nebezpeční. Rupne mu, zastřelí mě nebo uškrtí. A co by potom bylo s mým synem?

Překypujíc trapností se rozpačitě ušklíbl:“Spíš exkrement!“

„Exkrement?!“ moje mozkové závity měly zase co dělat. Sakra co je to exkrement!? Poznání mnou projelo jako blesk. Takže on není úchyl, já jsem posraná! A od ptáka! Kdybych měla všech pět pohromadě, tak jsem se zvedla a šla. Nebo spíš běžela.

Jenže on mi ukázal ke kabinkám, řekl, že je tam toaleta a se zájmem se začetl do mých dokumentů. No vlastně neviděla jsem, že by cokoliv četl, ale aspoň listoval. A při tom se podivně usmíval. Na záchodě bylo značně poškrábané zrcadlo, zaplaťpánbůh za to, aspoň jsem kromě rudé skvrny svého obličeje nic moc neviděla. Chvatně jsem vylovila z kabelky papírové kapesníky. Byl to hnus. Exkrement byl ještě vlahý. Celý balík jsem vypotřebovala. Fuj! Kam vyhodit ten zbytek? Nikde žádný koš a místnost vypadala docela čistě. Bylo mi eklovní hodit použité kapesníčky jen tak na zem. Spláchnu je do WC. Tak a zameteno! Jenže ouha! Ono ta mísa se nějak vzbouřila, taky kdo by chtěl do svých útrob takový hnus od ptáka. Takže udělala čvách a trošku mi toho vrátila. No trošku! Všechno! A bohužel, nebyla to jen čistá voda. Na toalety jsem vešla s jedním exkrementem ptačím na pravém spánku a ven jsem vyběhla celá mokrá s mnoha kusy exkrementů rovnoměrně rozprostřených po celém těle. Čí byly dřív, to fakt nevím. Neptejte se mě. Na nic jsme nečekala. Prostě jsem vzala roha.

Šéf byl slušný člověk. Složku s mými návrhy mi vrátil. Poštou. Vyplynulo mi z toho poučení: když tě posere pták, na nic už nečekej a zabal to zrovna.

P.S. - to zaměstnání jsem tehdy nedostala.

Máte podobnou zkušenost? Chcete se podělit o svůj zážitek s ostatními? Napište nám do redakce na info@babinet.cz.