Tentokrát s Olgou Dvořákovou

Na Václavském náměstí v Praze se uskuteční mezinárodní festival Sculpture Grande od 21. června do 30. září 2005. Tato výstava velkorozměrových soch současného umění na veřejném městském prostoru patří k největším kulturním událostem roku v centru Prahy. O novinkách letošního ročníku se můžete dozvědět v následujícím rozhovoru s hlavní kurátorkou festivalu Olgou Dvořákovou.

Letos otevíráte již třetí ročník Sculpture Grande. Jak jste přišla na nápad udělat právě z Václavského náměstí otevřenou galerii a jak se k tomu postavilo město?

Samotná Praha je tak magické město, že si zaslouží něco velmi moderního a extravagantního, čeho si lidé všimnou. Před třemi lety se nám každý smál, když jsme řekli, že na náměstí postavíme sochy. Dnes, po třech letech, dostáváme nabídky ke spolupráci od sochařů a kurátorů z celé Evropy. Jde o to – nebát se stoupnout si na žebřík.

Pořádáním festivalu nejsoučasnějšího umění Sculpture Grande přímo v ulicích města se Praha odvážně přihlásila k nejmodernějším trendům velkoměst. Vážím si proto primátora Prahy, který festivalu a současnému umění v ulicích města fandí.

Osobně jsem byla přítomná na schůzce primátora Prahy pana Béma se starostou Paříže panem Delanoem. A povídání o sochařském umění v obou velkoměstech tvořilo velkou část příjemného rozhovoru…

Festival Sculpture Grande má dnes již tradici a zaznamenáváme velkou pozornost médií i umělců ze zahraničí. A to je přesně to, proč jsme ho před třemi lety začali budovat.

Městu i jejím předním představitelům tímto děkujeme za pomoc, záštitu a všemožnou podporu, bez které by se festival nerealizoval.

V čem je tento třetí ročník jiný?

V prvním ročníku jsme uvedli největší české špičky sochařského umění – např. sochaře Aleše Veselého, Kurta Gebauera, Jirku Davida, kteří nejenže sami tvoří, ale vedou i sochařské a výtvarné ateliéry. Tedy sochařské lídry.

V druhém ročníku jsme dali prostor evropské soše. Byl to rok našeho přistoupení k EU a my jsme se kurátorsky chovali jako hostitelé – měli jsme 27 soch ze 17 evropských zemí. Česká socha byla jediná – Milan Knížák a jeho „Veřejný stůl“. Konfrontace těchto evropských uměleckých pohledů byla právě tím, čím byl festival jedinečný – s překvapivě velkým mediálním přesahem do zahraničí.

Letos jsme se naprosto cíleně zaměřili na nejmladší a nejsoučasnější umělce, kterým ještě nebylo 30 let. Jsou i z uměleckého hlediska nejzajímavější. A také chceme dát šanci prezentace těm, kteří to mají nejtěžší.

Jde o mezinárodní festival. S jakými organizacemi ze zahraničí spolupracujete? Nebo oslovujete konkrétní umělce přímo?

Již dlouhodobě spolupracujeme s předními evropskými kurátory a galeriemi, festival připravuje mezinárodní tým. Spolupracujícími kurátory jsou i umělci evropského významu a zároveň vedoucí ateliérů zahraničních uměleckých škol, např. Vladimír Škoda (učí na Akademii ve Štrasburku a doporučil francouzské sochaře) nebo Magdalena Jetelova (učí na Akademii v Mnichově a doporučila německé umělce), belgický kurátor Roger Palm, italská kunsthistorička Serrena Bacci a další. Zároveň dlouhodobě spolupracujeme s řadou prestižních evropských galerií. A v poslední řadě máme vytipované umělce, kteří již zazářili na mezinárodních přehlídkách umění, jakými jsou benátské Bienále nebo Basilejský veletrh umění. Ty jsme vyzvali k účasti přímo.

Jak vzniká výběr soch pro Václavské náměstí?

Dnes je Praha tak kosmopolitní a významná metropole, že vystavovat v samotném centru open-air je pro umělce ze zahraničí prestiží. Výběr je úmyslně subjektivní – není tu pochopitelně zastoupeno vše, co se v sochařství odehrává, ale snažíme se ukázat to, co je pro nejsoučasnější umění ve veřejném prostoru nejpříznačnější. Takže pro rok 2005 to budou nejen klasické sochy, ale např. i video-artní objekty, sochy na budovách a živé performance. Některé sochy by měly dokonce komunikovat s lidmi prostřednictvím mobilu… Výsledný dojem má návštěvníka „výstavy“ překvapit, ten má sochy aktivně objevovat a vyhledávat. Připravujeme „trasu“, po které návštěvník půjde, v určitých významových blocích. Budou tady klidná zákoutí, dynamické a významově nabité konfrontace, nostalgie, vtip i sexy odlehčené pasáže. Festival bude určitě pulsovat!

Pro každý ročník mají umělci zadané téma. Jak dlouho dopředu se je dozvědí? Máte už teď představu o tom, jaké téma by to mohlo být příště?

Neustále si při výběru tématu zdůrazňujeme, jak složité je pro umělce už samotné prostředí Václavského náměstí. Umělci tak doslova bojují o pozornost s gigantickým ruchem velkoměsta, poměřují se s historickou sochou Svatého Václava a snaží se přebít svým uměním hektiku a chaos největšího bulváru.

A v této maximálně složité kompozici musíme představit osmnáct soch – 18 svébytných uměleckých světů. Výsledná koncepce poté nenabízí jenom umělecké objekty, ale kombinuje je s urbanistikou města a zapojuje je do souvislostí. Postupně, jak festival získává tradici, už nejenom svážíme existující sochy z ateliérů, ale velkým pokrokem je, že objekty vznikají speciálně pro tento festival a přímo pro Václavské náměstí.

Mým snem je představit v budoucnu objekt, který by nějakým uměleckým jednotícím prvkem přetvořil samotné 600 metrů dlouhé Václavské náměstí na sochu. GRANDE rozměr!

Každá socha má svého patrona. Co to pro něj konkrétně znamená? Má na sochu výsadní právo jako kupec?

„Patroni“ ze světa hudby, filmu a divadla jsou něco jako kmotrové soch, festival se tím symbolicky protne s jinými žánry umění. „Svou“ sochu bude mít např. herec Marek Vašut, zpěvák Miro Žbirka, houslová virtuoska Gabriela Demeterová, režisér Jan Hřebejk a jiné významné osobnosti. Také veřejnost bude mít možnost prostřednictvím SMS soutěže volit „svoji SculpureSTAR“.

Po skončení festivalu putují sochy zřejmě zpět ke svému majiteli. Je jím autor-umělec nebo se sochy prodávají? Pokud se prodávají, kdy si mohou zájemci sochu koupit – před, během nebo až po festivalu?

Kupcem může být kdokoliv po skončení festivalu, ale je to velmi nepravděpodobné, festival je neprofitní.

Pro umělce je jistě hodně reprezentativní mít své jméno po tři měsíce vystaveno na největším bulváru Prahy, s trochou nadsázky je to jako mít jméno na chodníku hvězd v Hollywoodu.

Udržet prestiž a zvyšovat kvalitu to je velká výzva jak pro nás kurátory, tak pro umělce. Máme ambici se časem zařadit k tak významným evropským přehlídkám současného vizuálního umění jako jsou obdobné festivaly – místními úřady i veřejností milované - v Munstri, Madridu nebo Haagu. Máme výborné podmínky tím, že je Praha dnes na výsluní a vystavovat v samotném centru open-air je pro umělce ze zahraničí obrovská prestiž. Mimo to, je to ve světě mimořádně „trendy“, mít z města galerii moderního umění.

Více podobných rozhovorů najdete na www.neraweb.cz