Dnes vám přinášíme další pokračování příběhu naší čtenářky Johanky Čtyři děti do rodiny. Jeho předchozí část Čtyři děti na dovolenou najdete ZDE.

Spadla jsem do toho rovnýma nohama. Najednou jsem se starala kromě dvou malých dcer ještě o dva školáky. A nebylo to zrovna jednoduché .Ve škole měli oba od začátku značné problémy, hlavně ten starší. Už v druhé třídě se těžko soustředil na práci a nosil domů poznámky typu: „Při práci stále kývá nohama, přestože je neustále napomínán“, „O přestávce si neustále hraje s kostkami, přestože má dopisovat sešity“, „Stále tvrdí, že se s ním doma učíte, přestože nic neumí...“ a tak to šlo stále dokola. A známky také vypadaly děsivě. S oběma chlapci jsem se pravidelně učila, podle mého názoru byli šikovní a docela bystří jen písmo nebylo moc krasopisné. Poznámky se mi tedy zdály velmi zvláštní, a tak jsem požádala třídní učitelku, zda by je mohla objednat u školního psychologa. Měla jsem samozřejmé strach, že smrt maminky zanechá na jejich duši nesmazatelné stopy.

Nevěděla jsem tehdy nic o nějakých poruchách učení a jeho problémy jsem přičítala psychickému otřesu, který prožil. Prosila jsem učitelku, aby mě s dítětem poslala na psychologické vyšetření. Důvěřovala jsem letité kantorce. Bohužel však trvalo téměř rok, než jsme se dostali ke školní psycholožce. Vyšetření trvalo 15 minut. Už to bylo zarážející a to jsem ještě nevěděla, co mě čeká. Během následujících 5 minut, které mi paní psycholožka laskavě po roce věnovala, jsem se dozvěděla, že chlapcovy intelektové vlastnosti nejen nestačí na zvládnutí běžné školy, ale že je mentálně postižený a patří do ústavu. Dostala jsem obálku pro školu a vypotácela se z ordinace ven. Vůbec jsem nechápala, co se děje! Míša byl šikovný rozumný chlapec, jen možná trochu živější! Mentálně postižený člověk?

Moje další cesta vedla k dětské lékařce, které jsem absolutně důvěřovala. Předala jsem jí obálku s výsledky předchozího vyšetření. Přelétla očima několik řádků, nejdříve se mě zeptala, kdo byl na vyšetření před námi, když jsem jí sdělila, že nikdo, zprávu roztrhala a hodila do koše. „Na to hned zapomeňte,“ prohlásila rezolutně, „vůbec se tímhle netrapte, je to hloupost.“ Telefonicky nás ihned objednala k dětskému specialistovi a já jsem s nadějí odkráčela domů. Myslím, že paní doktorka přesně pochopila, jak se cítím, a nesmírně mi pomohla.

Šlo to velmi rychle. Během tří dnů jsme byli pozváni na podrobné vyšetření. Trvalo celé dopoledne. Ten den jsem poprvé slyšela, co je to lehká mozková dysfunkce, dyslexie a dysortografie. Taková byla diagnóza. Také jsem poznala, že její příčiny leží hluboko v dětství, nejspíše v nesnadném porodu dítěte, a jak s ním dále mohu a mám pracovat. Dostala jsem podrobné vysvětlení, že syn nemá psát sáhodlouhé texty a občas se bude projevovat psychomotorickým neklidem. Že jeho intelekt je nadprůměrný, ale bude mít problémy se čtením, pravopisem a osvojením cizích jazyků. Zpráva byla opravdu velmi podrobná. A dávala mi nesmírnou naději do budoucna.

Tak jsem začala přemýšlet nejen o svých dětech, ale také o odborných znalostech, kterými jsou někteří pedagogové a psychologové vybaveni, a začala studovat všechno, co se týkalo nápravy poruch učení. Začala jsem také poprvé pochybovat o cestách, které vedou děti školou do života. To jsem ještě netušila, jak dlouhá cesta to bude pro nás pro všechny.

Pokud i Vy máte svůj příběh na pokračování, neváhejte a pošlete nám jej do redakce. Možná bude na jiné téma, ale určitě ze života žen.

Čekejte na další pokračování příběhu. Pokud se chcete i Vy podělit se svým příběhem, napište nám do redakce na info@babinet.cz