Letos 1.května jsme si připomenuli, že jsme právoplatným členem EU právě jeden rok. Naši politici toto období hodnotí jako přínosné a pozitivní pro nás všechny a EU nás hodnotí kladně. Přípravné období bylo pracovně velice náročné a hodně věcí jsme museli změnit, abychom splnili požadovaná kriteria přijetí. Nejen že nyní můžeme cestovat v zemích EU neomezeně, ale můžeme pracovat, i studovat bez omezení, což mnoho lidí využívá.

Můj manžel je jeden z mnoha, který tuto možnost využil a našel uplatnění ve své pracovní specializaci právě v zahraničí. A tak jeho příjem pro rodinu není v korunách, ale v eurech, což není nic neobvyklého. Aspoň jsem si to ještě před pár dny myslela. Naše domácí zásoby potravin se doslova ztrácely a tak jsme se vydali do supermarketu na větší nákup. Výhodou těchto obchodů je, že na jednom místě si koupíte všechno zboží denní spotřeby a nemusíte již vyhledávat další specializované obchody.

Náš nákupní vozík se stále plnil potřebným nákupem a pomalu praskal ve švech s přibývajícím zbožím a když jsem si myslela, že máme již všechno potřebné, tak manžel zamířil s košíkem k pokladně. U jiných nakupujících byly košíky také velmi plné a tak jsem jen tak pro sebe konstatovala, že nejen naše domácnost je hladová, podle množství nákupu. Před námi mladá pokladní obsloužila několik zákazníků, když přišla řada na nás. Manžel ji hned oznámil, „Paní, budeme platit eury“. Pokladní se nás s pohrdavým výrazem ve tváří podívala a řekla:„Cssss, vy a eurem?!“ Tak, aby to slyšela i ta čekající fronta zákazníků za námi. Asi jsme nevypadli dosti movitě, protože jsme byli oblečeni ve sportovním. „Pani, ale opravdu budeme platit eurem“, ještě v klidu pronesl manžel. Pokladní proháněla naše zboží jako o závod po čtečce a pokladní pás s rychlostí závodníka sypal nákup na jednu hromadu, kterou manžel sotva stíhal přemísťovat zpět do nákupního košíku. Když bylo všechno zboží namarkováno, tak se manžel zeptal, „Kolik platím prosím?“ „No to si musíte spočítat sám, jedno euro je za třicet korun, tak si to spočítejte“, odvětila znechuceně pokladní. Manžel se podíval na součet a předal bankovky.

V hlavě si přepočítal částku a věděl, že pokladní mu musí ještě 150.-Kč vrátit. Ale pokladní mu vrátila jen 0.50 haléřů. „To jste se spletla“, řekl muž a už začínala stoupat jeho nervozita. „No to teda ne, tady to ukázala pokladna a tak to je“, odpověděla pokladní. „Buďte tak hodná a zavolejte vedoucí směny a ten nákup prosím překontrolujte“, pronesl ještě stále klidný manžel. Netrpěliví zákazníci za námi začínali mít připomínky. A tak jsme všechno zboží museli opět položit na pokladní pás a všechno se markovalo znova. Překontrolování nákupu na čtečce opravdu potvrdilo, že nám má být vrácena částka 150.-Kč a že pokladní udělala chybu. Muž mezi tím stihl vypít jednu plechovku nápoje, protože z toho všeho dostal pořádnou žízeň. Peníze nám byly vráceny a čekající zákazníci se uklidnili...

Nemile nás překvapilo, že se nám ani pokladní, ani vedoucí směny která se zúčastnila kontrolního nákupu, za chybu při markování neomluvila. Zkrátka, jako by se nic nestalo. Když jsme se vzdalovali od pokladny, tak paní pokladní ještě hlasitě pronesla k ostatním zákazníkům „Tak takové miluji, co platí eurem!“

Myslím si, že by bylo dobré, kdyby takoví lidé, jako je zmiňovaná pokladní, šli na zkušenou do zahraničí, protože tam by si takové chování nemohli dovolit v rámci udržení si pracovního místa... A také to svědčí o kvalitě – nekvalitě pracovníků a tím škodí těm, kteří patřičnou odbornost a chování mají. Pokud se chceme vyrovnat zemím EU, tak se musíme ještě hodně a hodně učit.