Pocházím z Prahy a můj manžel z velkého města. Ale náš společný život jsme se rozhodli trávit v domě po dědovi, v malé vesnici za Prahou. A protože k domu patří také zvířata, rozhodli jsme se začít s chovem slepic. Pro začátek jsme nakoupili pět kusů a vypustili je do zahrady za domem. Jaké bylo naše překvapení, když z nich během pár dnů nezbyla ani jedna. Všechny zadávila kuna, která přiběhla v noci z lesa.

Muž už chtěl náš chov vzdát, ale já si řekla: „Nesmí mě odradit první neúspěch,“ a zakoupila další pětici. Tentokrát jsme vybrali zdatné nosnice, které více vydrží. Muž jim udělal z králíkárny kurník se žebříčkem a nový domov jim oplotil. Naše zahrada a dům ještě plot neměly, ale slepice už ano. Byly krásné. Akorát nesnášely žádná vajíčka. Až po několika týdnech jsem začala první nacházet. Muž spočítal jejich provozní cenu na 50 Kč za kus.

Po pár týdnech mé velké péče nastala další pohroma. Slepice si začaly škubat své peří. Jezdila jsem se radit, kupovala jim vitamíny a speciální přípravky, ale moc nezabíraly. Cena našich vajec stále rostla. Tehdy k nám přijeli na návštěvu naši pražští přátelé a děti hned nadšeně mířily do králíkárny za zvířátky. Jaké bylo jejich překvapení, když našly holá zvířata s několika pery místo ocasu. Kamarád tehdy poznamenal: „To jsem nevěděl, že chováte striptérky.“

Potíže nastaly, když jsme chtěli odjet na dovolenou. Slepic už tehdy byly jen tři kusy, vzala jsem je do bedýnky a odvezla ke kamarádce na letní byt. Rozeznala je od svých snadno, měly jen minimum peří... Na letní byt jely slepice i příští rok, ale to už jsme se rozhodli, že budeme vajíčka zase radši kupovat v Tescu a nechali jsme je tam už nastálo. Bohužel naše slepice neměly už pak moc dlouhý život a brzy skončily podobně jako jiné, v hrnci.

Také vzpomínáte na veselé příhody, které vás v životě potkaly? Podělte se s námi o ně a napište je do redakce.