Příchod na dívčí kolej pro mě znamenal absolutní šok. Už předtím jsem slyšela o tom, že si holky povídají především o líčení, módě, manikúře, pedikúře a samozřejmě o klucích, ale skutečnost předčila všechna má očekávání. Ne že bych předtím žádné neznala, měla jsem dvě důvěrné přítelkyně, ale kamarádila jsem se přece jenom více s kluky. Na pokoji se nás sešlo šest. Šest holek. Tedy pět slepic a já. Hrůza. Nechtěla jsem si připustit, že bych mohla někdy skončit stejně. Věčné hovory o ničem, hodinové debaty o každém rande, ranní, odpolední a večerní naličování a odličování, česání, barvení, oblékání, převlékání, půjčování, vše společně komentované a probírané pěticí hlasů zároveň, prostě stres.

Vůbec jsem nechápala, kdy holky stihnou dělat normální věci, probírat složitosti tohoto světa, pracovat a také studovat. Záhy jsem pochopila, že tyto pro mě normální věci považují naopak za banální a na dívčí pokoje prostě nepatří... Řešila jsem to co nejmenším společným časem stráveným v tomto babinci, víkendovými odjezdy kamkoli, hlavně s dosahu jejich věčného pochichtávání a štěbetání, organizováním všeho možného a hlavně četbou nebo mlčením prokládaným různými moudrými poznámkami klasiků, pokud jsem se už na pokoji omylem vyskytovala. Tak čas plynul, asi půl roku se nic nedělo a já vůbec nedoufala v nějakou změnu, až jednou...

Jednou v zimě jsem nezvládla velký tah plný alkoholu a vrátila se v hodně špatném stavu do společného babince. Nerada, ale jinam to prostě nešlo. Moc už si z toho večera nepamatuju, vím jen, že Andulka s Evičkou vyměňovaly neustále kýbl přede mnou, Věrka mě celou dobu láskyplně nadávala a myla podlahu, Raduška se šťastně chichotala a vyprávěla své story o flámech a Míla mi nosila litry čaje. Staraly se o mě celý večer a půlku noci. Po tomhle hrozném zážitku se mi převrátil svět. Čekala jsem, že to druhý den od nich slíznu, ale všechny se chovaly jak vyměněné. Radovaly se, že mají na pokoji další úplně normální slepici. Začaly jsme se mít rády. A už nás bylo šest.