Šárka se ptá:

Mám problém se svým přítelem - partnerem a nechápu vůbec jeho jednání. Poraďte. Jsem o 14 let starší a před třemi roky jsme spolu začali chodit. Byla jsem jeho první partnerkou. Chodili jsme spolu dva roky a přesto se se mnou rozešel. Chtěl normální vztah s věkově přiměřenou dívkou (aby se s ní mohl na veřejnosti normálně ukazovat a prezentovat ji tak). Před veřejností jsme vystupovali totiž jako výborní přátelé a tak nás okolí i bralo. Nikdo nic netušil... Po nezdařeném dvou měsíčním chození s jeho další dívkou jsme jeli společně s přáteli na dovolenou k moři a tam se spolu opět vyspali. Už je to rok, co proběhl rozchod. Jinak podotýkám, že celou dobu spolu spolu kamarádíme, bavíme se o všem možném(věděla jsem o jeho dalších snahách,které nevyšly), jezdíme spolu na akce, sportujeme, prostě dál jako báječní přátelé. Sem tam někdy proběhne i něco více a je přitom on prvním iniciátorem. Říká, že jsem jeho nejlepší přítelkyně a že o něm vím skoro všechno(mnohdy více než rodiče). Nechápu, proč mu tedy teď vadí, že jsem starší (v případě partnerství), když mu to předtím nevadilo. Přitom jak říkám na veřejnosti a s přáteli chodíme do společnosti dál. Nevím, jestli jste pochopili, co jsem tím myslela, ale já ho prostě mám pořád i po těch třech letech ráda a nechápu ho. Proč se mnou chce být jen přítel ale někdy se chová jinak (letmé doteky, hlazení, milování?). Díky za odpověď

Milá Šárko: Myslím si, že si něco namlouváš, co není zdaleka ve skutečnosti tak, jak si myslíš. Za prvé, nazýváš člověka, o kterém píšeš, stále jako svého „partnera“, i když se i po celé dva roky, kdy jste spolu chodili, za Tebe styděl, a navenek jste vystupovali „jen jako přátelé“... Ani tehdy bych to tedy za skutečné „partnerství“ nepovažoval. Když se na to dívám zpovzdálí, nepřipadá mi dnes už vůbec jako Tvůj partner, podle jeho i Tvého chování. Alespoň když se „obuji“ do jeho bot. A navíc se na to podívám očima vypočítavého muže. Vždyť on si žije dnes svým vlastním životem - což nakonec sama uznáváš. Není Ti ani věrný, ani – zdá se – mu nejde už o vážný dlouhodobý a perspektivní vztah s Tebou (šlo mu někdy o to vůbec?), nejeví o něj opakovaně zájem. Prostě se s Tebou vyspí, kdykoliv se mu zlíbí. Protože ty jsi mu povolná, po ruce, kdykoliv si to on přeje. „On je iniciátor“, píšeš... Tak si představuješ svůj partnerský vztah? Není to trochu málo, být jen „sexuální objekt“ samce? Nevím samozřejmě, v čem spočívá vaše přátelství, jak o něm píšeš, jaká je jeho hloubka. Možná je to skutečně krásný a hluboký přátelský vztah mezi vámi mimo jiné. A může takový zůstat i nadále. Ale o tom vašem vážném vztahu - tam mi to z jeho strany nehrá, že by to myslel vůbec alespoň z poloviny tak vážně jako ty... Ukolébáváš se sny „o partnerství“ - ale ne v pohádce s tím pravým princem? Proč to dělá? To nevím. Zkusím hádat. Možná se obává, že za pár let bude on ještě „mladý chlap“, zatím co ty už - odpusť mi ten výraz pro jasné vyjádření, „stará ženská“. Nevím, kolik Ti je let, řekněme že jemu je třicet. Tobě tedy čtyřicet čtyři. Možná chce mít rodinu. A jak píšeš, hledá. Opakovaně. Říká Ti dokonce o tom. Hledá partnerku na celý život? Aby s ní měl rodinu, děti? Může ji mít se ženou 45 letou? I pokud je vám oběma o pět, nebo deset let míň například, dříve nebo později ta situace nastane... V tom nejlepším případě Ti je snad třicet čtyři dnes? Jemu dvacet? A on o tom přemýšlí už teď? Nezapomínej, že muž je tvor racionální (myslím, že jen v čase zamilovanosti od svého racia uhne a nechá se „pobláznit city“), všechno si dobře z počte, jako integrál, či 20 parametrů u auta, dokud „udělá“ ten „nejlepší deal“... Evidentně jeho nejlepší deal“ nejsi... Hledá lepší. Prostě si myslím, že v jeho očích nejsi pro něj „perspektivní“. Dává Ti to více méně jasně a opakovaně najevo i tím, že Ti to v rámci vašeho přátelského vztahu říká. Že hledá. Partnerku. Ale to mu nebrání, aby se z Tebou vyspal. Jsi mu po vůli, dnes Ti to vyhovuje, čekajíc zdá se, že se něco v něm změní vůči Tobě – a on jednoho rána zůstane... Ty jej máš ráda, jak píšeš, považuješ jej snad za možného partnera na celý život. Myslím, že on však už ne... To mi připadá jako tvrdá realita. Dnes, ale i zítra, pozítří... Na Tvém místě bych prostě víc od něj nečekal, než co je dnes. Jestli Ti to stačí? Budeš přes to všechno co je dnes v tom vztahu „partnerském“ pokračovat? Čeká Tě, dříve nebo později větší zklamání, než jsou dnes jen Tvé zvídavé dotazy? Jsi asi v životě ve svých létech dost zkušená, abys věděla, jestli má smysl otočit svoji pozornost už jinam. Hledat svého skutečného životního partnera? Který Tě bude milovat celým srdcem - ne jen si Tě „brát“, jako plyšáka do postele? Skutečné přátelství snad mezi vámi vydrží i pak, nadále? Jak píšeš, byli jste předtím, a jste i dnes stále přátelé... Juraj PS: Nakonec Ti řeknu jeden starý vtip, Šárko, který se hodí možná pro ilustraci k tomu, co jsem napsal, jak někdy muži taky myslí. Netvrdím však vůbec, že to tak musí za každou cenu být mezi vámi dvěma. Dva kamarádi, židé, někde na Starém městě pražském, spolu mluví. Jeden mluví čtyřicetiletému příteli do života. „Hele je ti už čtyřicet, Aarone, a stále jsi svobodnej“... Koukni, tady máš například Helenku, je jí dvacet, kouká po tebe, Maminka by souhlasila, jsi zabezpečenej, váženej muž...“. A Aaron mu na to: „Podívej se, Tasilo, na to se mnou ještě jednou. Mně je dnes čtyřicet, jí dvacet. Za deset let mně bude padesát, jí třicet. A za dalších deset let mně bude šedesát, a jí čtyřicet. A řekni mi - co já pak budu dělat s tak starou ženskou??!? (Pozn. autora: Pointa vtipu je převzatá z oficiálně - a opakovaně - publikované knížky se židovskými vtipy. Prvně už v čase totality, v roce 1968. Autor osobně nemá žádný negativní vztah k této, či jakékoliv jiné, skupině lidí podle náboženského vyznání)