Marcela se ptá:

Dobrý den,je mi 33 manželovi 32, jsem vdanná 3roky a mám chuť nakopat svému manželovi zadek... abych to trochu vysvětlila neumím se přetvařovat a většinou řeknu věci tak jak mě napadnou, ale v rámci slušnosti nikoho neurážím a neponižuju. Problém je v tom, že manželova reakce je přehnaná, ve všem hledá něco proti němu, nesnese ani jednu oprávněnou kritiku mezi stovkou pochval. Připadá mi jako fracek a ne chlap co umí připustit chybu. A to je ono, ví, že něco přehnal, ale nedokáže se mi omluvit ani si o tom promluvit, o nějakém usmiřování s objímáním si můžu nechat tak leda zdát,začne být ještě protivnější,mele pořád věty typu děláš ze mě blbce není s ním vůbec řeč,prostě myslí jen na sebe.Já vím, že v tu chvíli by bylo nejlepší prásknou dveřma a odejít středem, jenže jsem beran a to doslova tak v tu chvíli začnu vidět rudě a začnu mu na ty blbosti odpovídat a asi si umíte představit jak to dopadá. A já chci vědět co z toho má, proč není schopnej komunikovat.Mám přátele spíš mezi muži, ženy nějak nevyhledávám jen spíš na takový ty tlachy, taky pracuju v ryze pánské společnosti, kde se mi dostane ocenění, ale doma to nefunguje. A proto taky vím, že to lze s muži mluvit na rovinu a taky od nich dostat odpovědi a i ty nepříjemné probrat.

Milá Marcelo, zajímavý dotaz, alespoň pro mne, neboť Tebou popsané věci znám sám na sobě. Fakt se upřímně přiznám, že sám si také občas připadám, jako fracek, který si neumí přiznat svoji chybu, i když tím nemyslím nic špatného. Omluvit se samozřejmě dokážu, ale taky znám svoje občasné přehnané reakce.. A taky vlastně nevím, co z toho mám, snad je to nějaký blok nebo třeba nějaká předpojatost, která brání přirozenému "uklidnění" a snaze o smíření a omluvu. Sám vždycky potřebuji trochu času na to, abych si uvědomil, že se nějaká chyba stala a pak, když mi to všechno dojde, jsem vstřícný a lituju toho, že jsem tu původní kritiku nepřijal rozumně a třeba i s humorem. Zkusil bych na Tvém místě dát muži čas na to, aby se vyrovnal s tím, že není všechno podle představ a nechal bych ho, aby o tom přemýšlel, možná, když tu nebude to "práskání dveřmi" a zůstane to bez odpovědí na ty "blbosti", tak se mu to v hlavě rozleží a on pak pochopí, že máš pravdu a zastydí se třeba sám. S mluvením "na rovinu" jinak naprosto souhlasím, neznám nic horšího, než když žena odpovídá neurčitě, v hádankách a tak, že vlastně není rozumět, co se vlastně řeší. Vzájemná komunikace je asi to nejdůležitější ve vztahu, takže: otevřeně komunikujte - samozřejmě v klidu u stolu třeba se sklenkou vína, nikoli v afektu s rukama plnýma nářadí a nožů :-) , to by asi nemělo smysl.