Invidia, třetí hřích

Možná závidím malířům

že namalují, co jen chtějí.

Dokáží namíchat barvy dní

jen srstí a trochou sytých hlín.

Lžou. A lež vchází do obrazů

z rámů do Tvých a mých niter smějí

po hrstech házet, jak touhou zní,

zapomněl jsem, Tvůj jemný klín...

 

Dost možná závidím básníkům

jejich chuť, vkus a city k psaní

nebo jen oči, co jinak vidí,

jež nezavřou se před ničím..

Kůru z nás svlečou a na lýku

ostrým nožem jsme pořezaní

a oni krev jak mízu sklidí

a přesto nás to nezničí.

 

Nejspíš závidím koním svým

věrnost, vůli a sílu v nohou.

Udidla v zubech rozlomí,

roztrhnou otěže, zbaví se pout,

já přivést je zpět ještě neumím,

šťastný, že volní jsou, pást se mohou,

zjizvení, stejní jako my,

Já a Ty, zase On The Road...